5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 15

Ne, nedělal jsem si iluze, že náš 14 denní pobyt na ostrově Langkawi bude relaxací mých snů. Na jednu stranu to tak hrozné nebylo - což byla taky má zásluha. Na druhou stranu, už cesta na letiště byla zárodkem problému.

Začala poslední etapa našeho pobytu v Malajsii. S novým kufrem, s novou náladou a optimismem jsme díky Rudymu, rodinnému známému a řidiči jeli na letiště. Proč začínám rovnou tím, když není nic jednoduššího než hupsnout do auta, přeletět a ubytovat se? Protože samotná cesta na letiště se změnila v netušený, plíživý problém.
 

Seděl jsem spokojeně na zadním sedadle Rudyho auta a psal pár poznámek do blogů. Díky tomu jsem ignoroval malý detail, což se mi parádně vymstilo.

Doprava v Kuala Lumpur je pochopitelně hustá, jako v každém hlavním městě. Kuala Lumpur je navíc docela členité, stejně tak různé nadjezdy a podjezdy. Díky tomu je potřeba místy regulovat rychlost projíždějících aut. Klasické retardéry, jak je známe u nás, by byly v tomto směru nepřípustné. A tak zde vymysleli jiný fígl. Na potřebné kusy silnice nalepili něco jako lehce vyvýšené pásky. Žlutě je pomalovali. A ať už jedete pomalu nebo rychle, nutně vám auto začne trochu poskakovat.

A to byl ten malér!

Jak jsem byl soustředěný nikoli na cestu, ignoroval jsem ono drncání. Ovšem ne tak moje páteř. Vyběhané pérování auta spolu se silničními miniretardéry udělalo svoje a já jsem pak další čtyři dny skučel bolestí. O to horší, že takovými problémy normálně netrpím a neměl jsem na to nic s sebou.

V tuto chvíli ovšem teprve nasedáme do místního letadla směr Langkawi a já to ještě netuším...

Opět nás čekal let interní malajské aerolinky, který o dvě třídy převyšoval i ty u nás do zahraničí. Součástí letu byla i lehká večeře. - Na letišti nás převzal dobrovolný řidič, ochotně nás nejen odvezl, ale pomohl i se zavazadly. První dojem byl takový trochu matoucí, protože nás řidič vyložil přímo na ulici, zatímco auta stála za námi. Později jsme zjistili, že tady prakticky ani jiná pořádná ulice a silnice není.

Ukázalo se, že jsme, co se týká polohy, zvolili téměř nejlepší možné. Jen ten náš Langgura Baron Resort byl tak tříhvězdičkový. Spíše mně osobně připomínal socialistické hotely. Cena však byla přijatelná: za 14 nocí to bylo 11.500 Kč.

Také noční vrátný byl velmi ochotný. Vůbec celkově zde byl personál příjemný a staral se o hosty od prvního do posledního dne. Ochotně i poradil, co kde a jak - jako kvalifikovaná informační služba.

Náš pokoj byl v pátém patře. Vyvezli jsme se k němu socialistickým výtahem. Ten měl jedno specifikum, podlahu. Byla polodřevěná a zvlněná. Jak jsme další den zjistili, hned u výtahů byl více méně dětský bazén. A jelikož se tu i děcka koupají plně oblečena, hupsnou do výtahu a crčí z nich voda na podlahu jak z vodníků.

Pokoj č. 505 nás uvítal čistý, upravený, nicméně pár drobností by se našlo. Leč přešel jsem to a dělal jsem, že to nevidím. V tomto směru má můj poloslepý přítel blbou výhodu, že detaily nevidí vůbec. Však ty drobnosti byly spíš pro zasmání.

Instalace sprchy je opravdu originální. Stejně tak byla "zábava" s vodovodním kohoutkem, kterému někdo vyšrouboval tyčku. U WC vás musím upozornit na šlahoun s kohoutkem hned vedle toaletní mísy. Což je spíše kulturní záležitost, než chyba. V Malajsii i u sedacích záchodů je prostě vodní sprcha se šlahounem na omytí příslušných částí těla; tak jak jsou tomu zvyklí u tzv. tureckých záchodů. Nicméně my jsme měli toaletní papír k dispozici nepřetržitě a nebyl problém.

Obývák a ložnice v jednom měla i koutek na kávovar. Denně jsme dostali kávu, cukr, čaj a dvě 0,5l vody. Byla tu televize a... dveře označené jako "šatna". Zkusmo jsem je otevřel a hned zase zavřel. Nebyla to šatna nýbrž průchozí dveře do sousedního pokoje, rovněž uzavřeného - ovšem zadní deskou skříně. Cca 20 cm mezera mezi představovala dokonalou ozvučnici jak pro reprobedny. A stačilo, aby vedle byli trochu hlučnější hosté a měli jsme o zábavu i bezesnou noc postaráno. Tím pádem jsme také získali přehled o tom, jakou frekvencí se v hotelu střídají návštěvníci. Za našeho 14 denního pobytu asi 3-4x. A někdy to bylo dost kuriózní. Nejmarkantnější byla asi parta odvázaných chlapů a pak rodinka s ukňouraných dítětem. Oboje na zabití.

Zpět k našemu příletu.
Jakmile jsme vybalili, vydali jsme se na obhlídku okolí a hlavně na večeři. Místo bylo typicky turistické letovisko. Obchůdky, restaurace, kiosky... Bylo jich nepřeberně, i když ta nabídka byla cca vždy po 50 metrech obdobná.  Až jsme se divili, že se všichni uživí. Zřejmě ano. Protože turistů bylo dost a potkávali jsme je všeho druhu i národností, ve finále později i českou skupinku.

Protože jsme měli opravdu hlad, tak jsme víc širší okolí moc nezkoumali. A vybrali si první "přijatelnou" tj. thajskou restauraci.

Já jsem si prvně v životě dal takovouto plněnou omeletu a musím říci, že byla dobrá. Celkově nám chutnalo oběma, ale... problémy už opět začínaly vyvstávat.

Celkový dojem z příjemného posezení a chutného jídla dokonale zkazili u kasy. Nejenže to bylo celkově drahé, ale ještě mne pokladní natáhla o 10 ringgitů (1RM= 5,2Kč). Prostě mi vrátila méně. Nemusím vám zdůrazňovat, že nás tam viděli naposled.

Myslím, že by bylo škoda, kdybych vás ochudil o bezprostřední poznámky z té večeře. A tak, z mého deníku:

Procházíme dovnitř. Jsou zde jednoduché dřevěné stolky, dokonce s trnožemi. A u nich jsou plastové židličky. Sedáme si. Já mám pochopitelně hned takovou, co hrozí, že se po pár minutách rozpadne. Pro jistotu jí vyměňuji. Nehodlám během jídla riskovat, že židlička pode mnou praskne.

Den už ale pomalu končí. Aspoň pro restaurace. Uděláme objednávku, po nás přijdou ještě 3 hosté, a když se najíme a odcházíme, už je tam cedule zavřeno.

Osazenstvo je tu pro pozorovatelovy oči velmi zajímavé. Aspoň dvě ukázky.

• Hned u vchodu do této restaurační “dvojgaráže” (jinak se ta velikost popsat nedá) sedí trojice "barbershop" mladíků. Jsou hluční a tak je slyšet, o čem se baví. Anglicky. Ovšem, jakmile zazní jisté sprosté slovo, je mi jasné, co jsou zač. Vulgární ruské výrazy zkrátka používají v ruštině a ne adekvátní anglické. Jinak je znát, že se tady docela slušně adaptovali a peníze jim nechybí.
• Vedle nás přes uličku sedí u stolu čtveřice. Povídají si, až se mne přítel zeptá co je to zač? "Slyším takové divné mužské hlasy," povídá. Dívám se a říkám, že tam jsou vedle dva muži, něco jako Mexičani, a dvě ženy. "Ženy?" zareaguje. - No, to se pochopitelně může stát jenom mně, že na první pohled nepoznám transsexuály, v daném případě ženy proměněné na muže. Nějak na to nemám oko… Podobný skoro trapas se mi stal před lety už ve Španělsku, v Sitges.

Na první den to bylo zážitků až až.

Jdeme si lehnout. Pro mě to má své specifikům. Klimatizace fouká tak nešťastně na obě postele, že se tomu nedá vyhnout. A v provozu být musí. Dělám si tady z polštáře a deky jakýsi val či hnízdo po vzoru malých dětí, a takto usínám.

---konec citace z deníku---

Ráno nás uvítalo pohledem na moře.

V tu chvíli byl ještě vidět i měsíc a slunce postupně prosvítilo celou pláž i okolí.

Naším prvním úkolem dne však byla snídaně. Do zásoby jsme si nic nepřivezli. A káva nebo čaj z kávovaru nám pochopitelně nestačily.

Jak říkám, vstáváme oba brzy a tak jsme v osm ráno zjistili, že všechny obchody a stánky kolem nás ještě spí. Žít to tu začíná až tak v deset hodin a restaurace ještě o hodinu později. Zachránilo nás pár desítek metrů vzdálené obchodní centrum. I tady vstávali brzy, přinejmenším v občerstvení a velké drogerii.

A tak naší první snídaní bylo KFC. Styl obsluhy byl poněkud odlišný a jídlo, zejména "akční"  rovněž.

Obsluhoval tady jeden člověk, druhý v zázemí vařil. A ať jste tu byli sami nebo vás stálo frontu deset lidí, pořád obsluhoval jeden člověk. Objednali jste, on předal objednávku a čekal, až vše bude připraveno, Nandal, zabalil, předal jídlo. Teprve pak přišel na řadu další zákazník. Dost zdlouhavé a rozhodně popírající slogany podobných fast foodů u nás, typu: "Obsloužíme vás do 5 minut."

Z jídel ze zdejší běžné nabídky, které si u nás nekoupíte, to byl tác s rýží a oblohou. Pro mě pak také hranolky se sýrem a šunkou (hovězí, jak jinak, tady vepřové nejedí, pouze v restauracích výhradně čínských). Což byla pro mne svým způsobem záchrana, pokud jsem si nechtěl dát po ránu nějaké to pálivé kuře. Pálilo totiž vždycky.

Akční nabídka? Dal jsem si ji jednou a další jsem raději pomíjel. Na vině je místní zvyk: všechno s chili omáčkou. Nepálivý burger má v sobě pouze, ehm, jemně pálivý kečup - tedy pro Malajce. Standardní je pálivý a komu by to bylo málo, dostanete vždy na tác ještě 1-2 ostré kečupy. A co tedy to akční jídlo? Lákavě vyhlížející kuřecí řízek, který jsem si dal jako akční, byl superpálivý!

A ještě k nápojům: to červené není malinovka, nýbrž ovocná "red berries" Fanta, která je zde standardní nabídkou.

Den tedy teprve začal. A my máme před sebou několik úkolů. Především se podívat k moři a zjistit jak je to s koupáním.

A pak: to byste nevěřili, co všechno člověk zažije při první prohlídce městečka, zejména když si usmyslí, že by mohl konečně tady v lékárně koupit něco do rezervy na žlučník.

Víc o tom ale příště. Pro dnešek na závěr jen panoramatický pohled na místní pláž.

Všechna foto: autor