Kde a jak jsme věnovali pilulky proti žlučníku, jistě víte. Můžete si to případně připomenout v 10. části. Nicméně patřím mezi lidi, kteří neradi riskují zbytečně. Když vím, že mám občas problémy se žlučníkem, nebudu přeci takový trouba, aby si s sebou nevzal potřebné léky. A nebo se nesnažil si je posléze obstarat.
No, a protože píšu blog o svých zážitcích, dojmech a postřezích, nikoli cestopis, tak hledání pilulek proti žlučníkovému záchvatu sem neochvějně patří.
Začal jsem s hledáním hned ráno, než jsme se vydali k moři. Totiž, měl jsem štěstí, že hned vedle vchodu do našeho hotelu byla malá lékárna. Uvnitř byla průměrně se nudící, zdravím překypující lékárnice. Asi spíše prodavačka, protože běžné odborné termíny prostřednictvím překladače ani moje pantomima jí nic neříkaly. Teprve, když jsem přidal simulaci žlučníkového záchvatu, jaksi "pochopila" a prohlásila, že ona ne, ale že tam a tam je druhá lékárna a tam že lék mít budou. Její angličtina byla na zdejší poměry chatrná, výslovnost ještě chatrnější.
Šli jsme tedy k moři. Jak už víte, ke koupání poněkud nevhodnému; zato na vodní sporty - jedna báseň. A na tomto snímku i vidíte, že jsme byli vlastně nedaleko letové dráhy, přičemž letiště bylo vzdáleno, pokud se pamatuji, nějakých 40 km.
Po návštěvě moře a té poněkud nevydařené snídani nás tedy napadlo, že půjdeme onu druhou lékárnu najít a pilulky zakoupit.
Pochopitelně jsme to spojili s prohlídkou této části (spíše jediné komunikace, hlavní ulice) města. Především s přilehlými obchůdky a krámky, kterých bylo dost a dost.
Naší motivací bylo mimo jiné to, že jsme stále hledali dárek do Prahy: pánské "etno" náušnice do čerstvě propíchnutých uší našeho kamaráda. V Kuala Lumpur jsme neuspěli, snad tedy najdeme něco vhodného zde? (Langkawi se vyznačuje bohatou nabídkou obchodů všeho druhu, což je mimo jiné dáno tím, že na tomto ostrově se neplatí DPH.)
Poznáváme tedy různé obchůdky, vesměs je to ale spíš unifikované hadrnictví, parfumerie, suvenýry. Zajímavého je tu pomálu. Jako na příklad velké krejčovství. Nechat si tady ušít oblek není jistě problém i během pár hodin.
To restaurace mají nabídku pestřejší. Čínská či malajská, indická, pákistánská, syrská.
Následující "koláž" berte spíše jako vtip. Prostě měli ještě zavřeno...
Ve finále si připadáte si jak na křižovatce: kam jít, do kterého obchodu či restaurace vstoupit?
Najdeme tu mimo jiné o velký bar. Takováto nabídka je zde ojedinělá. Byť je tedy bar nyní poněkud chaotický, ale chápu, že tady to žije hlavně večer... a to je řádně uklizeno vše, co sem běžně nepatří.
V záplavě obchůdků jsme objevili nenápadný rohový krámek.
Málem bychom jej minuli, ale u vchodu postávala mladá žena. A protože já se rozhlížím a všímám si věcí jaksi mimochodem a automaticky (Blíženci jako já jsou prý takoví "sběratelé informací"), padl můj zrak na vchodové dveře toho krámku. Mladá žena si to vyložila po svém:
"Malý moment, hned otevřu. Jen co přijde majitel, já si totiž zapomněla klíče."
Pak se rozradostnila: "No vidíte, už je tady."
Což byla pochopitelně pobídka Osudu, abychom se podívali dovnitř.
Otevřel se nám nesmírně zajímavý svět velmi kvalitních výrobků, jako bychom vstoupili do Indie a Nepálu. Přehršle slonů i jiných zvířat, sošek Buddhy, nejrůznější propriety jako zvonky, tibetské mísy, chřestítka, stojánky na tyčinky a nebo pouzdra na ně, vykládáná minerály a smaltem... Ale také třeba jakési vyřezávané dřevěné masky. Je toho tu nepřeberně. Samozřejmě také šperky a spousta textilií. Musel jsem se hodně krotit, abych tady některé věci nekoupil.
Protože jsme byli v přímém osobním kontaktu a po prodejně se po chvíli motal jeden ruský pár, nechtěl jsem příliš fotografovat. Ten ruský pár stál za povšimnutí. Zajímavé bylo pozorovat jejich vztah. On byl evidentně bohatá peněženka. Nicméně ona se chovala stylem, jako kdyby měla svou denní apanáž a tu si hlídala. Rozhořel se mezi nimi zajímavý spor, zda koupit jednu masku či něco jiného...
Já se chci tady podívat po malých peckách - náušnicích do uší pro našeho známého. Chtěl by něco stříbrného nebo chirurgickou ocel, ale tady bohužel nic takového nevedou. Dívám se na náušnice s minerály a nakonec se rozhoduji, že koupíme jedny s měsíčním kamenem. Kamarádovi píšu v legraci, že když je nebude chtít, budu je nosit sám (uši propíchnuté nemám).
Navíc kupujeme dřevěnou jehlici do vlasů pro naši známou a přítel si kupuje nepálský dřevěný náramek s kovovou intarzií. Pro dámy navíc malá ukázka, co všechno se dá koupit v oblečení. I když fotografie pochází z jiného obchodu, bylo to vesměs srovnatelné.
Po této příjemné rozsáhlé zastávce pokračujeme za naším sílem: najít druhou lékárnu. Od prodavačky se dozvídáme, že je to ještě daleko, ale zkrátka jdeme a jdeme.
Jdeme kolem velkého muzea, které se pyšní bio pěstitelstvím. Nese název Laman Padi Langkawi Museum. Pochybuji o všem, že výnos z těch pár políček, stačí byť i pro potřebu jejich restaurace.
Restaurace je zde na kůlech uprostřed porostlé vodní plochy. V našich představách však nefiguruje ani tak jídlo zde podávané, jako hejna bio komárů, která zde asi jsou... i když, kdoví.
Komplex je to opravdu rozsáhlý. Pyšní se titulem turistického ekosystému, bylinkářstvím a mají zde i chov krav. Cele je to ohraničeno jakousi páchnoucí menší stokou, údajně je to z rýžových polí.
Cesta je poněkud úmorná. Pochopitelně je horko. 30°C. A aby toho nebylo málo, cesta vede po jakémsi chodníku vydlážděném velkými dlaždicemi. Ovšem, kořeny zde rostoucích stromů v nich občas nadělaly pěkný zmatek. Takže celou cestu musím dávat pozor, abychom ani já ani přítel někde nezakopli, nebo dokonce jsme nespadli do oné stoky v místech, kde chybí zábradlí.
V jednom místě je přímo naproti klinika infekčních nemocí. Upřímně řečeno kdyby byla lékárna tam, třeba ze zlata, nedostane mě tam nikdo ani na 10 m.
Konečně přicházíme na určené místo kde, má být ona lékárna. Je to takový podivný zanedbaný komplex. Asi jak to tak tady bývá na pravé vesnici.
Takzvaná lékárna "Farmasi" je výsměch všemu možnému. Kromě dezinfekce, roušek, pár náplastí a jakýchsi povinných léků na předpis, tady mnoho nemají. Je tu víc prázdno, než zboží.
Zato sousedící hypermarket, překypuje regály se zbožím, až oči přecházejí. Tady je snad skoro všechno. Bohužel jsem příliš unavený než, abych dokázal obchod trochu prozkoumat. Letmo jej projdeme, kupuji pár piv, vydáváme se na cestu zpět. Musíme se několikrát zastavit, protože mě začíná pobolívat tříslo únavou.
Nakonec, když projdeme opět kolem "eko muzea", si sedneme do nejbližší přijatelné otevřené restaurace. To je asi druhá budova, kterou vlastně začíná ona obchodní ulice Cenangu. Je to tak napůl konec nebo začátek světa. Můžete si vybrat.
Je to indická restaurace. Objednáváme si pití šťávu z čerstvého kokosu. Brzy dostáváme kokos velikosti téměř fotbalového míče. A máme hlad. Jsem zvědav na jídlo. Protože z těch jídelních lístků stejně mnoho nepoznáte.
Rozhoduji se pro jakýsi mix na banánovém listu, s tandori kuřetem. Přítel si dává něco jako jehněčí rizoto. K našemu překvapení, je to všechno velmi chutné. Dokonce tak, že se sem, nehledě na tu dálku, ještě jednou vrátíme.
A já, jak mám normálně hrůzu s pálivých jídel, tady mi ta pálivost naopak zachutná. Ve třech miskách je vždy něco pálivého; další jsou jen tak nebo naopak pro zklidnění. Nejpřekvapivější je pak lusk chili papričky opražený do černa. Skoro vůbec nepálí a chutná jako lískový oříšek.
Pak už zbývá jen spokojeně zaplatit. A jako že normálně dávám dýško opatrně, tady jsem dal lehce nadměrné - zas pochopitelně nesmíte dát moc, abyste neurazili. Ale dovolil jsem si i to, že jsem drobnou mincí obdaroval mládence, který tam byl v podstatě jako úklid. A bylo vidět, že ho to potěšilo, byť se jednalo "jen" o jeden ringgit (5,20Kč). Bylo ale celkově znát, že je to rodinný nebo kamarádský podnik.
Upřímně, tak skvělé indické jídlo jsem ještě nejedl a asi jen tak neochutnám - ledaže bych si zajel do Indie.
Inu, co bylo dál?
Na hotel, odpočinout si, na večeři - o tom jindy.
Hlavně, čekal nás o den později trochu náročný úkol. Přítel si totiž usmyslel, že pojedeme do hlavního města Kuah, k zubaři, kde si nechá udělat dentální hygienu. Dokonce jsme se telefonicky předobjednali.
Tak, pokračování příště.
Všechna foto: autor
