Což bylo míněno nikoli přeneseně, ale doslova. Každý podzim v Krušných horách, kde jsem s rodiči trávil část dětství, byl ve znamení sběru. Hub a jiných lesních plodů, právě že i šípku. A co jsem zažil poprvé v životě?
Tatínek byl z pěti dětí. Dětství měl krušné, protože byl od svých 6-7 let sirotek. První světová válka připravila děti o rodiče a aby tyto nemusely do sirotčinců, rozebrali si je příbuzní. Z té doby zůstala v tatínkově povaze nejen šetrnost, ale i shánčlivost.
A tak co, moje paměť sahá, jezdilo se na sbírání. V první části dětství to bylo hlavně na Kladensku, u babičky - odkud pocházela maminčina strana. Základna byla pochopitelně u babičky v Doksech. A odtud se nejčastěji vyjíždělo do lesů po ose Stochov - Řevničov. Pro nás děcka to byly štrapáce úmorné.
Tatínek se strejdou (maminčiným bratrem) vždycky zaparkovali auta u odpočívadla a pak už vyrazila smečka houbařů s košíky a noži do lesů... A daleko. Pro dětské nohy až moc. Sběr hub nás děcka bavil jen když už bylo všechno nasbíráno.
S přestěhováním na Mariánskou u Jáchymova se otec ocitl ve sběračském ráji. Na jaře podběl, houby, pak všelijaké maliny, ostružiny, jahohy... s podzimem nastoupily houby - teprve seriózně!, současně též borůvky, brusinky, hloh a také - šípek!
V té době - bylo mi 10 let - už jsem začínal rozum brát a stával jsem se vášnivým čtenářem. Četl jsem sice vždycky a rád a hodně... ale teprve pobyt na rekreační osadě byl pro mne to pravé! Moje knihovna nepřetržitě praskala ve švech! Pravěké knihy Štorchovy a také Cesta do pravěku s ilustracemi Zdeňka Buriana, různé encyklopedie... Dodnes mám všechny Foglarovky, trilogii Lovci orchideí či knihy J. M. Trosky. V sešitovém vydání na pokračování mám dodnes Kyplingovu Knihu džunglí, dále dobrodružnou sérii knih Statečná srdce. A také reprezentativní knižní vydání Dumasových Tří mušketýrů - všech čtyř dvoudilných knih! Samozřejmě nějaké ty "KODovky", humorné knížky typu Jirka v ráži a nebo "Anekdoty o..." což byla unikátní série víc jako stovky knížeček plných vtipů.
V zapadlém rekreačním středisku, v Krušných horách, jsem prožíval celý svět prostřednictvím těchto knih.
V zimě bylo zapadlé doslova.
V létě se to svojí zapadlostí příliš nelišilo.
Dovedete si jistě představit tu hrůzu, když tatínek prohlásil: "A jdeme do lesa..!"
To mne zcela jistě zrovna vytrhl ze čtení něčeho napínavého nebo z poslouchání "filmu" na magnetofonu B42 (jenom zvuk), případně mi přetrhl "spisovatelskou" nit, když jsem něco spisoval na kufříkovém psacím stroji Consul.
Jiným takovým vyhnáním z ráje byla povinnost jít jezdit na kole zn. Ukrajina ("Není větší dřina, nežli kolo..." se tehdy říkalo). Cožpak, kolo se dalo odfláknout... našlapal či napůl jsem ho vytáhl na vrchol kopce nad zatáčku a šup dolů a domů a číst.
Jezdil jsem na něm i s jedním občasným kamarádem do té doby, než se jemu - o polovinu lehčímu než mně - pod nohou ulomila hřídel se stupačkou. Stalo se to tak nešťastně, že měl z toho na lýtku krvavý šrám. Naštěstí to nešlo do hloubky a tak to dobře dopadlo.
Ale s kolem už hůř - bylo to neopravitelné.
Tak jsem posléze dostal značně lehčí model, 3/4 kolo Eska. Kolik úsilí stálo rodiče sehnat tuto tehdy naprosto nedostatkovou značku si raději ani nepředstavuji.
S kolem jsem se tedy dokázal ulít z ježdění podle libosti.
Ale ze sběru lesních plodin se ulít nedalo!
Neomylně jsme, zejména o víkendu, vyráželi do přilehlých lesů... nejčastěji směr "čihadlo". Pokud se šlo ale na houby, tak to byl celý přilehlý les. Tatínek taky měl brzy svoje místa a uměl najít taková, která jen tak někdo nenašel. Jak by ne. Měl v tom ve svých 55 letech praxi už od mala.
Pro mne to pochopitelně nebylo příliš zábavné, nicméně trochu i přínosné. Postupem času jsem se velmi dobře naučil rozpoznávat třeba růžovky od šedivek, satany od pravých hřibů; uměl jsem najít podoubáky i klouzky, holubinky, občas nějakého ryzce.
Sám jsem ale nikdy na houby nešel, ba ani sbírat jiné plodiny. Nebavilo mne to.
Teprve v něco málo pozdějším věku jsem přeci jen s otcem chodil, o poznání dobrovolněji, sbírat šípek. Důvod by ale zcela jiný, než si myslíte. Žádný zdravý čaj, džem a podobné - pejorativně řečeno - "nesmysly".
Byla to léta šedesátá. A tudíž se hojně experimentovalo s životním stylem: chatařilo se, jezdilo pod stan apod. A také se vzmáhalo kutilství všeho druhu, mimo jiné výměna domácích receptů.
K tomu měli moji rodiče ideální přístup. Byli správcové rekreačního střediska, kde se ročně vystřídaly stovky rekreantů. A co víc, byli jsme jakousi šlechtou: naše tři velké chaty patřily výlučně pod Léčiva. Takže vedle podnikové administrativy hlavně farmaceuti či magistři obého pohlaví, lékaři a lékařky... jejich rodiče i prarodiče. To vše byl bohatý zdroj informací, receptů apod.
A tak jednoho dne, v rámci neustálého kuchyňského experimentování, přišlo na řadu - šípkové víno!
Nevím, do jaké míry je to dnes problém sehnat nádoby, korek, odvětrávací trubice - jak bych to neodborně nazval - nebo samotné kvasnice. A nevím, jaký problém to byl tehdy. O samotném receptu nemluvě.
Zkrátka, jednoho dne v kuchyni na skřínkách se objevily cca 3-4 velké 10 litrové lahve a v nich to pomalu kvasilo.
Detail výroby domácího vína opravdu nevím. Jediné co vím, že došlo v mém životě k významné události, kterou jsem se přesunul ze světa dětí, do světa dospělých!
Ano, tušíte správně: dostal jsem na Silvestra k vypití štamprli šípkového vína!
Já jsem pochopitelně vnímal po nejvíc, že to bylo sladké a tekuté. Myslím, že jsem tehdy dostal nalito ještě jednou... a to bylo tedy poprvé v mém životě, kdy jsem takto dostal alkohol.
Pravda, poději jsem občas chodil tajně ucucávat - ovšem velmi opatrně, asi jednou nebo dvakrát.
Měl jsem naštěstí dost jiných zájmů, aby mne šípkové víno okouzlilo natolik, že bych pomaličku směřoval svoji životní kariéru k pití alkoholu. Hahaha. Naštěstí nikoli a ačkoliv nejsem zcela abstinent, šípkové víno jsem pak už nikdy nepil.
Šípky se poté rok nějak neurodily.
A později?
Maminka několik málo let nato zemřela na následky úrazu, což byla pro mne, 16 letého kluka, doslova citová tragédie (proto se o mámě zmiňuji jen sporadicky). Já jsem o pár let později odešel na studia do zahraničí a tatínek se kvůli mně přestěhoval do Prahy.
Tím pádem nějak nebyla příležitost na další šípkové víno.
Třeba se ale ještě někdy vrátím do dětských let, kdoví?
.
Černobílá foto: autor
Barevné foto: Vladimir Podlevskich, se svolením autora
