Jak jsem byl asistentem režie VII.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dneska už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část sedmá - o hercích.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujících 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů.

O zážitky při filmování nebývá nouze. Filmové historky vznikají na příklad třeba i v zájmu hájit čest své profese, jsem vám popsal v části první. V části druhé jsem vám připomněl, že i filmaři jsou jen lidi a někteří se podívají rádi na dno skleničky... Třetí část byla o samotném filmování a čtvrtá část byla o malérech při natáčení.  V páté části jsem vzpomínal na lidi, co dělají film. Šestá část byla věnována komparsistům. A konečné, mé dnešní vzpomínání je o hercích. Rád bych je uvedl jednou údajně pravdivou mini-historkou:

Když se prý Jiřina Bohdalová dotazovala, proč ona má s Radkem Brzobohatým po filmu režiséra Karla Kachyni "Ucho" stále trvající normalizační zákaz hrát ve filmu, zatímco Kachyňa už může režírovat, dostalo se jí odpovědi: "Režisér není ve filmu vidět!"

Úkolem herce - mnohdy nevděčným a vždy náročným - je předvést emoce. Ne své vlastní, nýbrž takové, které jsou vlastní postavě, kterou ztvárňuje. Je to vlastně každodenní duševní obnažovaní se, jitření emocí a nervů. "Herec by měl umět zahrát všechno," říkával Miroslav Horníček. "I zčervenat na pokyn," dodával. To jsem nikdy nezažil, ale že se herečka dokázala na pokyn rozplakat, to jsem viděl na vlastní oči při natáčení filmu "Piloti".

Herec potřebuje ke svému výkonu dvě věci: dobrou roli a dobrého režiséra.

Dobrou roli potřebuje proto, že ze špatné role lze udělat maximálně dobrou roli papíru a hodit ji do koše. Bohumil Bezouška, úchvatný vypravěč hereckých historek Národního divadla, vzpomínal na Miloše Nedbala - v té době již vyhlášeného profesora - jak byl peskován režisérem: "Vás to nebaví? Vždyť jste říkal, jaká je to krásná postava?" Načež Miloš Nedbal odtušil: "Ano, postava je to krásná, ale role stojí za hovno!"

Dobrého režiséra potřebuje herec ne proto, že by neuměl hrát, neuměl svoji roli... ale jedině režisér včleňuje herce do kolektivu představení, filmu...  Na divadle pak režisér uvádí herce do určité interpretace, koncepce, výkladu dramatického díla, ačkoliv nositelem děje je právě herec. Ve filmu je to naopak režisér, kdo skládá děj z kamínků jednotlivých záběrů a teprve ve střižně z nich skládá děj, zatímco herec vkládá do díla své emoce, svoji schopnost se stát tím, koho ztvárňuje na filmovém plátně - a musí vás diváky přesvědčit hned od prvního záběru, jinak filmový příběh nebudete přijímat.

Herec na divadle může ze své role specificky vystoupit. Tak jako to třeba dělali Voskovec a Werich (posléze Werich-Horníček). Přestali hrát a šli si s publikem povídat. "O všem?" ptával se Horníček v takovém polo-improvizovaném dialogu. "O všem," odpovídal Werich a jedním dechem dodával: "Ovšem, na vlastní riziko!" - Snad proto všichni naši mistři podobných výstupů měli s tím politické problémy - ať již zmínění V+W a W+H nebo Suchý-Šlitr, Šimek-Grossmann, Divadlo Husa na Provázku, Liberecká Ypsilonka a vůbec všichni kdo si v nedemokratických dobách dovolili překročit onu pomyslnou čtvrtou stěnu - dělící hlediště a jeviště.

Filmový herec toto dost dobře učinit nemůže. Představte si Johnny Deppa jak najednou uprostřed řeže s piráty na vás mrkne z plátna a prohlásí: "To mi to jde, co?" V tu chvíli celá iluze vyprávěného příběhu bude v háji a vy budete nechápavě sedět v kině, co že se to vlastně stalo.
Pravda, byly takové pokusy. Ale to co je možné v divadle díky bezprostřední živé komunikaci s divákem, to ve filmu neprojde. A i na divadle musí jít o předem smluvenou hru, kdy od samého začátku musejí být divákovi dána pravidla hry. Proto mně osobně třeba silně vadilo extempore Miroslava Donutila ve Sluhovi dvou pánů, kdy najednou v rámci klasické komedie ve stylu del-arte vystoupí ze hry a začne  komunikovat s jedním divákem a chce od něj pohlídat dort. Má první reakce byla, že si plete Národní divadlo s "Provázkem." Pokud by to celé bylo pojato takto adresně od samého začátku, bral bych to a bylo by to fajn. Už jen proto, že pan Donutil je herec par excellance, o čemž jsem se mohl přesvědčit sám osobně, když jsem před lety inscenoval v České televizi jednu divadelní komedii.

I v dobách kdy jsem dělal asistenta režie a pomocného režiséra na Barrandově jsem měl své oblíbené herce. Jestli jsem se na některého zahraničního herce těšil, tak to byl Jevgenij Leonov.  To když jsem zjistil, že by u nás měl hrát v plánovaném filmu režiséra Georgie Danějili "Kin-dza-dza." Samozřejmě, že jsem si ho idealizoval podle jeho rolí - malý dobromyslný medvěd se smyslem pro jemný ironický humor - přestože mi bylo jasné, že v reálu musí být poněkud jiný. Bohužel, z připravovaného natáčení v Československu sešlo. A spíš to byl zřejmě výlet pana režiséra do Prahy s jeho mladou manželkou, než aby někomu stálo za to zaplatit stěhování celého toho filmového "cirkusu" až z Moskvy kvůli pár scénám v Průhonickém parku.
Stejně tak se mi nepoštěstilo setkat se s Omarem Sharifem, který byl angažován do hlavní role nerealizovaného filmu "Hrad". Mělo se to natáčet na Spiši, jak už jsem se tady jednou o tom zmiňoval.

Teď by pochopitelně měla následovat celá řada oblíbených   č e s k ý c h   herců, se kterými jsem se setkal... Odkud začít a nikoho neurazit? Jelikož platí pravidlo "de mortuis nil nisi bonum ", tedy o "mrtvých jen dobré," začnu Helenou Růžičkovou. Do mého života vstoupila spolu s mým režijním debytem a zahrála si roli zdravotní sestry. Naše opravdová "známost" však začala až při jedné reklamě. Ta byla pojata jako parafráze na "Slunce, seno, jahody" - podotýkám, že s vědomím Zdeňka Trošky. Když jsem jej žádal o svolení, řekl mi, že je to na mně, že na to stejně nemá vliv a protože se se Zdeňkem známe z Barrandova opravdu dlouho (viz příští pokračování), tak mi popřál mnoho zdaru. Ani nevím, zda tu reklamu viděl, neboť není příznivcem internetového bláznění.

(Video najdete nově zde.)

Reklama tak trochu balancuje na asociativní hranici verbálního konfliktu s originálem, ale protože to bylo ještě v poinýrských dobách porevolučních, velkomyslně to všem zodpovědným uniklo.

Neunikl jsem však od té doby pozornosti Heleny Růžičkové a mohu prohlásit, že jsem rád patřil k jejímu širšímu okruhu bližších přátel. Strávil jsem v jejím soukromí nejednu chvíli, včetně třeba Štědrovečerní večeře... Víc si o mé spolupráci s ní přečtete příště, ale jedno vám prozradím hned. Dodnes mne mrzí, že jsme si spolu nezahráli v Kameňáku, protože  to už bylo v době, kdy u ní propukla na plno vážná nemoc. Tím jsem se seznámil s další bezvadnou herečkou Jaroslavou Obermaierovou, která za Helenu Růžičkovou roli převzala. Paní Obermaierová vyzrála v nádherně plnou hereckou osobnost a dokáže z každé role udělat opravdu zážitek a má obrovský smysl pro humor i mimo natáčení. Do třetice rád vzpomínám na Janu Dítětovou - zažil jsem ji v asistentských dobách jako moudrou babičkovsko-maminkovskou herečku, která také nezkazila žádnou legraci a byl jsem tehdy překvapený, když mi někdo řekl, že byla hvězdou budovatelských filmů 50. let a pak se záměrně stáhla do divadelního ústraní. Tehdy v 80. letech žádné veřejnosti přístupné potřebné herecké databáze pochopitelně neexistovaly. Vy ji si ovšem můžete připomenout např. v roli babičky Máchalové ve filmu S čerty nejou žerty. (Paradoxně její nejslavnější role je ve filmu podle románu M. Kundery "Žert" 1968.)

Že i dobrý herec potřebuje dobré herecké vedení jsem si oveřil i u takového mistra, jako byl Eduard Cupák. Režíroval jsem svůj filmový debyt "Úraz"v povídkovém filmu "Figurky ze šmantů" a pan Cupák byl jednou z postav, která procházela všemi třemi povídkami z hornického prostředí. Ačkoliv mne před ním trochu varovali, zejména vzhledem k "indispozici," do které se dokázal velmi rychle dostat pokud neměl co na práci a čekal na záběr, osobně mohu říci, že moje spolupráce s ním byla taková, že nic podobného nenastalo. A to i přes to, že nám na natáčení pršelo a měli jsme prostoje.
Pan Cupák měl neomylné herecké cítění a smysl pro charakteristiku postav. Projevilo se to například tím, že jsem po něm chtěl trochu umírněnější projev než měl v druhých dvou povídkách. Naštěstí jsem natáčel z kolegů režisérů jako poslední a přitom moje povídka byla dějovně první - ještě jakoby na staré hornické šachtě, která se zavírala, zatímco ostatní dvě povídky už byly v nových provozech. Pan Cupák na můj požadavek reagoval tím, že v těch dvou povídkách je přeci egerický, živý a rázný. Viděl jsem ty povídky dřív, než jsem se dal do natáčení já. Pan Cupák se zejména v poslední povídce projevoval naprosto bez režijní kontroly, neusměrňovaným hysterickým řvaním a rozervaností šéfa - hlavního štajgra šachty. Doslova to spíš ubližovalo jeho herecké pověsti.

Přesvědčil jsem pana Cupáka, že to co po něm chci jeho postavě nikterak neublíží, tím spíše, že to je vše jakoby "před tím". A bylo to pak úžasné. Při natáčení pan Cupák reagoval i na ty nejjemnější odstíny připomínek, zejména v klíčové scéně, kdy se s ním propadne klec na povoleném laně... V jeho obličeji se dá dokonale číst, co bude následovat... Facka jako hrom, kterou Cupákova postava štajgra chlapsky vyřeší omyl hlavního hrdiny - a je to víc než kdyby jej z titulu své funkce potahoval po disciplinárních komisích apod. (Což byl jeden ze dvou důvodů, pro které jsem tu povídku režíroval rád, i když samoté téma byl jasný propadák: chlapskost, se kterou se podobné problémy na šachtě řešily. V práci kde jde denně o život není čas na formality.)

Rád bych přidal jednu malou historku s panem Cupákem, spíš postřeh. Paní Míla Myslíková, která v té mé povídce rovněž hrála, si sebou na natáčení vozila pejska, něco jako špice. Upřímně řečeno: agresivní, kousavou a zuřivou "potvoru", ke které se nedalo ani přiblížit. Na všechny vrčela, krom své paničky. Na mne dvojnásobně, mně "žerou" snad všichni psi.
Pan Cupák s tím špicem v jedné deštivé pauze začal komunikovat. Byla to doslova kouzelná lidská etuda. Sledoval jsem jej s napětím i se zájmem, jak si kousek po kousku získával toho zuřivého psíka, ovládal mistrně taktiku přiblížení se i oddálení podle psovy reakce... a opravdu to skončilo tím, že pes se nechal drbat, radostně vrtěl ocasem - prostě něco neuvěřitelného!
"Tedy, vy to se psy ale umíte," neudržel jsem se.
"No jo," pousmál se pan Cupák, " my už jsme s Vaškem [to byl partner] měli něco psů...."
Pak přestalo konečně pršet a my jsme šli filmovat.

"Takovéhle prázdniny už při filmování nikdy nezažijete," prohlásil režisér Jan Schmidt, kterému dýchám na fotografii na záda. To jsme začínali připravovat detektivku "Smrt talentovaného ševce", kde jsem působil jako asistent režie. Měl naprostou pravdu. Pro mne to bylo natáčení nezapomenutelné dvojnásobně. Protože díky němu jsem se setkal a seznámil s posledním gentlemanem českého filmu - Jiřím Kodetem.

Autorem předlohy "Smrt talentovaného ševce" byl jeden z noblesních spisovatelů české literatury Václav Erben. Ve šťastné chvilce 60. let vymyslel postavu kapitána Exnera, vždy elegantního detektiva s mírně ironickým nadhledem a úpornou snahou dobrat se vraha. Náš film pak byl po Pokladu byzantského kupce a Bláznově smrti teprve třetím filmovým přepisem "exnerovky". Ovšem, najít vhodného představitele nebylo jen tak, i když postava sympatického policisty-vyšetřovatele byla tehdejším mocipánům vesměs po chuti a byli by jistě uvítali o něco více filmových adaptací. Jistou vadu na kráse však postava kapitána Exnera přeci jen měla. Kromě nekonvenčních poznámek a služebně uvolněného projevu byl milý kapitán proutník. Ne že by si Václav Erben mohl dovolit napsat nějaké erotické scény, to ne, ale už jen fakt, že kapitán Exner nevytvářel vzorné rodinné stabilní prostředí, to nepřispívalo zrovna k upevňování socialistické morálky. Proto, co prošlo jednou (je mladý a nezkušený) a s přimhouřením oka po druhé a u nás napotřetí, tak pokud by ale našel někdo z filmařů tehdejší doby odvahu točit další díly, Exner by se byl musel zřejmě i oženit...

Detektivka Smrt talentovaného ševce měla pro filmovou výrobu jedno velké plus. Natáčela se celá na jednom místě, jedné lokalitě - na zámku Opočno. Takže naše natáčení probíhalo tím způsobem, že jsme se v 8,00 probudili, v 8,30 sešli do zámecké restaurace na snídani, v 9,05 vyšli před restauraci a byli jsme "na place" - na místě natáčení. V zámku, na dvoře, v zámeckém parku, v samotném městě Opočně, výjimečně v nedaleké myslivecké restauraci... ke všemu bylo, vážení, léto a my jsme jezdili autobusem vždy na 5 pracovních dní sem a tam a brzy řady pasažérů prořídly, protože mnoho členů stábu zůstávalo v Opočně prostě přes víkend. Pokud vím, bylo zde díky tomu započato nejedno robátko... a asi to bylo nějakým zvláštním fluidem celého místa, protože mám v živé paměti, jak ředitel místní školy někomu ze štábu vyprávěl, jak zděšeně při lékařské kontrole zjistili, že skoro třetina žákyň 9. třídy už nejsou panny! Dneska to nikomu nepřijde pomalu zvláštní ani v šesté třídě, ale uvědomte si, že to byl tehdy rok 1982...

Režisér Jan Schmidt (určitě vám budou povědomé jeho "pravěké" filmy jako Osada havranů) pojal obsazení filmu více než přátelsky. Protože pocházel z Náchoda, ušetřil pomocnému režisérovi práci tím, že si do menších rolí nadiktoval své pražské kamarády a známé původem z Náchoda. Takže se na filmu vlastně sešla skvělá parta - všichni se znali a všude byla naprostá shoda. Vzpomínám si jak se mi dokonce i skriptka svěřovala: "Ten Honza se změnil... dřív to byl takovej pedant a protiva a najednou je v pohodě."

Možná k tomu skutečně přispěla kouzelná atmosféra Opočna; možná i hluboce lidský tragický moment v životě představitelky hlavní role Jany Bouškové - jen pár dní před tím tragicky zahynul její manžel Petr Svojtka. Janu Schmidtovi dalo hodně přemlouvání, aby Jana v takovém okamžiku roli přijala a myslím si, že nikdy nelitovala, protože práce ji dostala z tragické nálady a pomohla jí to těžké období překonat velmi rychle...

...věřim, že tomu silně napomohl i Jiří Kodet. Měl velký cit pro podobné situace, a jak už jsem psal, byl to gentleman, čili džentlmen. Měl v sobě nepopsatelnou vnitřní noblesu a díky tomu mu na druhou stranu procházely i ty nejneuvěřitelnější kousky a situace, do kterých se mnohdy i vlastním přičiněním dostával. Existuje celá řada tzv. "kodetovských historek", ale já tady nechci vykládat příběhy a "drby" z druhé ruky, ale jen to, čeho jsem byl sám přímým svědkem.

Dneska už je samořejmě jiná doba. Tak se vám může zdát třeba nepochopitelné, že byl problém sehnat třeba takové věci jako knížky nebo gramofonové LP desky. Byl zrovna čtvrtek - zásobovací den těchto kulturních prodejen, když jsem tedy na procházce Opočnem objevil v jedné zapadlé uličce za výlohou právě vyšlé dvojalbum, LP Původní orchestrální nahrávky písniček V+W orchestrem Jaroslava Ježka. To bylo v té době něco jako najít zlatý poklad! Voskovec a Werich (pro neznalé tedy V+W) byli v té době silně na útlumu; sám Werich byl posledních deset let svého života perzekuován a nesměl nic vydávat a nahrávat ani nikde hrát... Zatímco my jsme hltali vše, co se kolem Osvobozeného divadla mihlo, protože to bylo pro nás určitou intelektuální úrovní, kterou jsme obdivovali a podvědomě se jí chtěli vyrovnat.

Prodavačka v prodejně mne nepotěšila: "Dostali jsme tři kousky. To bude do večera pryč!" Nicméně byla ochotna mi do večera počkat a LP schovat.

A já byl zrovna bez peněz! Byl čtvrtek a brali jsme až v úterý. Kde vzít honem 200Kč? To byla s mým platem cca 3,000Kč hrubého nepředstavitelná suma. Jediná šance byla ukecat pokladníka filmu, aby mi půjčil. Věděl jsem, že to bude problém, protože zrovna tenhle člověk byl nejenže škrtil, ale nevíc děsně nafoukaný a nikdo s ním nic nesvedl. Prostě - hrál si na všemocného pána a zálohy zásadně nikomu nedával.

Proto jsem zůstal překvapeně stát, když jsem po příchodu do hotelové jídelny viděl jak zrovna pokladník mluví s panem Kodetem a domlouvají se, že pokladník Mistrovi poskytne zálohu na honorář. Kodetovo džentlmenské kouzlo evidentě působilo nejen na dámy, ale na všechny bez rozdílu pohlaví.

"No, potřeboval bych tak čtyři sta korun," říkal zrovna v tu chvíli Kodet.

Vpadl jsem neomaleně do jejich rozhovoru a snažil se vysvětlit pokladníkovi celou situaci.

Co ale bylo dovoleno bohovi - Kodetovi, nebylo dovoleno volovi, kmánovi - mně. Pokladník se prostě zašprajcoval, že mi peníze na zálohu nedá a odmítal přjímout i argument, že druhý den už deska k mání nebude... prostě ho to nezajímalo. A protože se snažil ukázat jak má navrch a moc, rázně utnul se mnou rozhovor a obrátil se znovu na Kodeta: "Tak kolik, že jste říkal, že potřebujete, mistře?

"No... tak teda šet set," pronesl Jiří Kodet.

Pokladník vypsal stvrzenku odpočítal peníze a pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Kodet natáhl ke mně ruku se dvěma stovkami a prohlásil:

"Na! A nemusíš mi to vracet!" 

Bylo to víc než kdyby onomu hamižnému, nadutému pokladníkovi vrazil facku.

Moc jsem se jím nezabýval. Poděkoval jsem moc a moc a utíkal si koupit ono úžasné LP, které, jak říkal Werich coby vodník Čochtan: "Ještě ho mám schovaný."

SAMOZŘEJMĚ, jakmile jsem o tři dny později dostal výplatu, běžel jsem za Jiřím Kodetem a peníze jsem mu s hlubokými díky vrátil.
Kodet by to byl vzal i kdybych mu ty peníze nevrátil - natolik byl grand a nad celou situací. Tohle ale nesmírně ocenil, peníze si vzal ... a od té doby jsem byl jeho. Měl ke mně naprostou důvěru, sám mi vykládal později i několik svých historek... zajímal se i o moje filmařské plány a byl i ochoten, kdyby k tomu byly vhodné podmínky, se angažovat a získat pro mne finanční podporu na koprodukci ze zahraničí od svého bratra, ano Kristiana Kodeta, žíjícího tehdy ve Švýcarsku. Ale tehdy samozřejmě to vše, vzhledem k době jaká byla, bylo spíš jen krásné gesto, na které se neméně krásně vzpomíná.

Stejně tak rád vzpomínám na tuto historku i na Jiřího Kodeta vůbec.

Těch vzpomínek na různé herce by se našlo určitě víc, ale protože jsem se sám i více méně náhodou stal tak trochu hercem - tzv. civilním hercem, kdy mne berou takvého jaký jsem, spíš jako typ, tak tím má vzpomínání na asistentská léta ukončím.

Mé vyprávění o mém působení u filmu však poslední není. Příčinu tomu zavdala dobrá snaha šéfredaktora blogů, který chtěje zatraktivnit v upoutávce na bloby můj článek, tak k mým vzpomínáním adaptoval titulek takto: "Jak jsem se nestal režisérem". A já jsem se rozhodl, že si to nenechám jen tak líbit. Takže díky mé ješitnosti a medvědí službě pana šéfredaktora si příště přečtete zřejmě poslední, původně vůbec nezamýšlenou část vzpomínek na můj život u filmu: "Jak jsem se stal režisérem."

FOTO: © Miloš Schmiedberger a Jitka Bylinská - FS Barrandov
VIDEO: © soukromý archiv autora

DOSLOV: Celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického fimu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzlovým filmem jsem si ale řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. O pár let později jsem vědomě pověsil na hřebíček práci v profesi pomocného režiséra a tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)