Tokyo 10/11-12-2010

Toto je série blogů, tak jak postupně vznikají z mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 2.: "Cestou necestou - z Prahy do Tokya."

Uvodem: Protoze pisi tyto casti blogu primo v Japonsku, presneji receno v Tokyu na hotelovem notebooku, musite ozelet hacky a carky. A za druhe, dusledne pouzivam anglickou pravopisnou verzi slova Tokyo, nikoli ceske Tokio - chcete-li znat duvod: jsem ted v Tokyu a psano blogu by se mi do toho ceskym prepisem jen pletlo.

Prvni cast vznikala jeste doma, nasledujici pred dvema dny primo v letadle, psano do meho stareho manazerskeho mobilu SE M600i. Mam tedy 2 dny skluz. Ale nebojte se, ja to dozenu. Je to jen otazka priorit.

Dnes tedy prave a nefalsovane zazitky z cestovani. Cili nejde o zadne nagejsleniny z dlouhodobych pobytu v cizine, ale o bezprostredni turisticke dojmy. Pochopitelne ryze subjektivni. Tak to take tak berte, vcetne nadmerne ukecanosti. Kdyby se vam to zdalo prilis dlouhe, dejte si pauzu a pak pokracujte. Pokud to nepomuze, omlouvam se. Ted uz ale zacinam.

Patek 10. prosince 2010. 

Rad jezdivam na letiste s poradnym predstihem. Clovek tak stihne nejen vyresit pripadne zmatky s letenkou ci zavazadly, ale si i neco prohlednout, pojist, nakoupit v dute free a podobne.

Momentalne tedy sedim a cekam na nastup do letadla, je 10.47. Jsem v Praze. Bohuzel je to znat.
Servis stale jeste pokulhava za ocekavanim. Informace pro cestujici nedostatecne a nic se na tom nezmenilo od dob, kdy jsem si emailoval s reditelem provozu letiste a doporucoval mu, aby na nektere chodby smerujici ke gate pridali aspon po jedne obrazovce s prehledem odletu.

Pan reditel evidentne nikam neletal a tak mne neustale ujistoval, ze se mylim a ze cestujici maji informaci dost. Zamota-li se nebohy cestujici v gatech, zmeni-li jej nahodou a hlaseni mu unikne, pak takovy cestujici nema sanci.

Zlenivela arogance vuci cestujicim tu vystrkuje ruzky z kazdeho koutu. Co tady buji o sto sest, je hra, kterou bych nazval 'ceska rejzovacka'.

Nehorazne ceny typu 35 korun za malou vodu, jednotna cena za bezne prodavane bagety se tu vysplhala na 120 korun. Ovsem snack bar u vzdalenejsiho gate, odkud jsem odletal do Vidne, prodaval vse jeste o 10 korun draz. Rozhodl jsem se dat si zapekanou panini i za tu nekrestanskou cenu. Mlada prodavacka plna zajmu o sveho znameho se mne posleze zeptala, co si dam. Na me prani reagovala gestem smerem k vytrine: "Nemame, zkuste to o patro vys." Zareagoval jsem polohlasne: "No jo, jsme v Cechach."

A sel jsem po svych. Do vystavenych restauracnich menu jsem radeji ani nenahlizel; radove kolem tri set za jidlo...

Nemene povedene ceny byly v tzv. Duty free obchodech. Porovnal jsem si ceny za 0,5l becherovku. V jednom obchode, ktery se jako duty free deklaroval, byla do zemi EU cena 149 a mimo tyto zeme 129. Jiny obchod, ktery se rovnez tvaril jako duty free uz za 149 prodaval mimo EU, zatimco eurozonni cenu vysrouboval na 179.

Take cesky odbavovaci personal je ponekud zlenively, nema na spech. Palubni vstupenka, kterou jsem si zaridil pres internet, sice ukazuje 10.40, ale jelikoz sedim blizko odbavovaci prepazky, tak slysim, jak se personal domlouva, ze casu dost zacit v 11. Nakonec jsme radi, kdyz zacneme 5 minut pred odletem nastupovat do letadla.

Hlaseni o nutnosti pri startu privede na sedadle prede mnou do rozpaku ceskou dvojici ctricatniku. Nevim, kde byla chyba, ale ani jemu ani ji se nedari mobil vypnout. Letuska rakouske letecke spolecnosti nabizi moznost prepnout telefon do tzv. Flight mode. Ale dvojice nema zrejme telefon dlouho . A tak si nevi rady ani s timto navrhem. Situaci nakonec poresi letuska profesionalne: telefon zustane po dobu letu u kapitana letadla. Mobil odnasi. Obratem se vsak vraci.

Naslednou reakci a konverzaci  nesleduji.
Koukam se na hodinky. Pani! Mame uz 15 minut zpozdeni. Zas tolik casu na prestup nemam, i kdyz rezerva tam je.

Nastesti, pilot kopne do vrtule a misto 45 minut letime jen pul  hodiny. 

Ale i behem te pulhodiny touzebne ocekavam neco k jidlu, co je na letence popsano jako snack. Padam uz skoro hlady: naposledy jsem mel snidani, trenou babovku.

K memu udesu 'snack' predstavuje jen a pouze malou vodu a teply napoj. Jestli kava byla stejne slaba jako caj, tak pekne dekuji za takovou svacinku.

Letistem ve Vidni proletim jako smrst. Cestou stiham riznout zatacku na toalety. Jestli mi neco funguje, tak jsou to ledviny.

Pak uz rovnou na prislusny gate. Kupodivu, bezpecnostni kontrola mne temer nezaregistruje - prochazim vsim hladce. A rovnou k odbaveni do letadla do Tokia. Japonci se tu nedaji prehlednout.

K neprehlednuti jsou i moji sousedi v letadle. Prvnim je Rus, ktery to celou cestu zastira ctenim anglicke knizky. Jakmile ale promluvi, prizvukem je jasne identifikovatelny.

Druhy je sotva dospely mladik, neurciteho veku. Kdyz vyplnujeme dokumenty pro japonske celni a pasove uredniky, letmym okem zjistuji, ze ma svedsky pas. Takoveho Sveda ovsem aby pohledal. Mladik je snede pleti a etnicky bych jej zaradil nekam do Iraku ci Kuvajtu. Muslim ale neni, protoze se pred startem pokrizuje. V obou usich ma malinke stribrne ctyrlistky a na pravem ukazovacku masivni prsten, jen soustruzeny s vrypy. Muze jit o chirurgickou ocel, ale nemusi. Muze jit i o bile zlato, stejne jako nausnice. Anglicky mluvi velmi dobre a zadny vyrazny prizvuk nema.

Hned pri nastupu se k nemu chovam nechtene trochu arogantne, protoze bundou zabral zavazadlovy prostor. Take zpocatku netusim, ze je muj soused. Jeho polstrovane sezeni bylo totiz rozbite a letistni technik mu prinesl nove.

Bez problemu startujeme.

Zhruba po hodine letu dostavame obed.

Tady jsem si trochu nabehl, ale spise polepsil. Obcas delam excesy typu, ze chci neco extra. A tak jsem si pri objednavani letenky zvolil, ze chci 'low cholesterol' jidlo.

Trochu mne mrzi, kdyz slysim jak stewardky nabizeji: "Japonske jidlo nebo italske testoviny?" Ja dostavam duseny filet z lososa, s bramborem a zeleninou.

Kdyz ale vidim, co dostali ostatni cestujici, vubec toho nelituji. Jedno jidlo je neidentifikovatelna smes utopena v sojove omacce, testoviny jsou premastene lasagne.

Jen tak na okraj: jako zakusek vsichni dostavaji kus domackeho perniku. A je to zazitek, videt Japonce jak klovaji hulkami do kusu perniku, jako vrany. Jde jim to ale perfektne a pernik v nich rychle mizi.

Jeste vetsi mistri jsou na jezeni nudlove polevky, kterou dostavame o 6 hodin pozdeji k snidani. Nez stacim u mych japonskych sousedek pres ulicku odoukat, jak se ji to pradeno nudli, maji je v sobe a jeste si pritom svitorive povidaji.

Kdo si ale behem letu povida nesvitorive, je maly batoleci Rumunek. V noci se probouzi, sedadlo tesne prede mnou a rve na cele letadlo. Matka k nemu naopak svitorive mluvi stylem "tudlili dudlili", ale prcek jen rve. Konecne matka asi po hodine pochopi, co dite chce: cistou plenu a dudlika. Razem je klid, ale ja uz vim, ze jen tak neusnu.

Sobota tak bude mimoradne narocna. No nazdar!

Maje na pameti, ze pri tak dlouhych letech clovek nema jen sedet, obcas se projdu.

Nekdy zaroven vystojim i frontu na toaletu.

Pri tom poslednim 'stani' je to obzvlast povedene. Chce se mi na velkou a jak si sedam, zavadim pri sve postave o tlacitko privolavajici stewardku. Zazmatkuji a pokousim se ho vypnout. Namisto toho se ozve znovu signal Vyzva. Z konani potreby neni pochopitelne nic a ja jen drzim dvere, aby nevtrhla dovnitr. Sedim v u chvili na mise se spustenymi kalhotami.

Po chvilce konecne stewardka razne zabusi na dvere: "Hello, are you OK?" Ujistim ji, ze ano, vstavam, ze se zapnu. K dovrseni vseho se mi sedatkovy papir prilepi mezi puky a jak jsem z te situace zpoceny, drzi a trha se na kousky. Scena, jak u Chaplina.

Po deseti minutach, kdy se zklidnim, jdu na WC tentokrat uspesne.

A pak si sedam a zbyvaji nam 4 hodiny lertu.

Zhruba dve hodiny pred pristanim dostavame snidani. Tentokrat ale mohu ostatnim jen tise zavidet. Oni dostavaji sunku-syr, ja: low choresterol - ovocny talir. Sice chutny, ale ponekud hladovy.

Pristavame. Dosednuti je opravdu hladke. Teplota v Tokyu je +8 stupnu, pry zdejsi prumerna teplota v zime.

Nekonecne chodby, kdy z okna vyfotim nase letadlo, nas dovedou k vyzvednuti zavazadel a ja mam kliku, muj maly kufr je mezi prvnimi. Jeho modry igelitovy potah, kterym jsem jej nechal omotat jeste v Praze, je znacne 'otriskany'a odreny. Letistni zamestnanci jej tedy nesetrili. Jelikoz je uplne novy, nechci vedet, jak by dopadl bez teto ochrany.

Vstupni pasova kontrola probehne rychle diky biometrickemu pasu. Jen se mi na poprve nepodari spravne prilozit prsty na ctecku otisku, dal jsem briska moc vysoko.

Nasleduje celnik. Z cele konroly jej nejvic zajima, okdud jse. To jeste netusim. ze jsem "ＣEKO" - Tedy s hacen na "C" a rikam, ze jsem Cech republic. Pokyva hlavou, z jeho vyrazu vudum, ze mne nepochopil. Po kontrole zavazadloveho listku mne propusti a: HURA, JSEM V JAPONSKU!

Je sobota 11.prosince 2010, 8.30 rano.

Tady mate dukaz. Jsem foceny pred chramem Sensoji. Zadna fotomontaz. Ovsem do tohoto okamziku to bylo z letiste jeste hezkych par hodin zazitku, ze kterych jsem propotil kosili. Ale o tom v dalsi casti.

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35 let. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.