Tokyo 11-12-2010 - poprve

Toto je série blogů, tak jak postupně vznikají z mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 3.: "Kdo hleda a vi - najde. Kdo ma mapu - vola o pomoc."

Uvodem: Protoze pisi tyto casti blogu primo v Japonsku, presneji receno v Tokyu na hotelovem notebooku, musite ozelet hacky a carky. A za druhe, dusledne pouzivam anglickou pravopisnou verzi slova Tokyo, nikoli ceske Tokio - chcete-li znat duvod: jsem ted v Tokyu a psano blogu by se mi do toho ceskym prepisem jen pletlo.

Prvni cast vznikala jeste doma, nasledujici pred dvema dny primo v letadle, psano do meho stareho manazerskeho mobilu SE M600i. Mam tedy 2 dny skluz. Ale nebojte se, ja to dozenu. Je to jen otazka priorit.

Dnes tedy prave a nefalsovane zazitky z cestovani. Cili nejde o zadne nagejsleniny z dlouhodobych pobytu v cizine, ale o bezprostredni turisticke dojmy. Pochopitelne ryze subjektivni. Tak to take tak berte, vcetne nadmerne ukecanosti. Kdyby se vam to zdalo prilis dlouhe, dejte si pauzu a pak pokracujte. Pokud to nepomuze, omlouvam se. Krom toho, cloveka vzdy potesi, kdyz slysi o cizim nestesti...

Ted uz tedy zacinam dalsi cast.

Sobota 11. prosince 2010

Kazdy, kdo nekdy letel, vi, ze priletet na letiste, zaleka jeste neznamena, dostat se do ciloveho mesta. S Tokyem je tomu nejinak. Lezi dobrou hodinu cesty od letiste v mestecku jmenem Narita - nekdy je to casove trochu vic nebo min, podle toho cim cestujete. Na vyber mate nekolik druhu vlaku, samozrejme taxi a ja jsem zvolil autobusovy special, kde mi k cene jizdneho nabizeli celodenni jizdenku na metro zdarma. Myslel jsem ze tim budu mit pro tento den s placenim dopravy vyhrano. Inu, mylit se je lidske a ja se v Toky zacinam mylit docela rad...

Krome toho jsem mel jiz z Prahy zarizeny mobilni telefon a japonske cislo. Z ryze osobnich duvodu musim byt pro vsechny pripady v dostahu. K memu prekvapeni ale mi tady zafungoval i cesky roaming. Vzhledem k tomu, ze jsem ale musel docela dost telefonovat mistne, za roamnig bych se nedoplatil. Jak se tedy ukazalo, byl to vynikajici tah a moc se mi to vyplatilo.

Nasel jsem za pomoci kiosku Turistickeho centra moji pujcovnu mobilu. Slecna za prepazkou se ale moc snazit nemusela: pujcovna byla vtipne skryta primo za rohem. Mel jsem z Prahy vytisteny formular o potvrzeni i o me platebni karte. Damy se na mne vesele usmivaly a briskne nasly muj vypujceny telefon. Hladce jsme se domluvili i kdyz se zajimaly, zda budu volat mezinarodne a diky tomu jsem se prave dozvedel, ze jsem "Ceko". Platit jsem ted nemusel nic - vyuctovani prijde na muj ucet. S tim uctem to byla vubec patalie. Mel jsem puvodne nizky limit na platby po internetu a tak jsem musel zarizovat honem na vyseni a vyslo to casove jen tak tak.

Do tretice jsem mel na letisti jeste jeden ukol - chtel jsem si koupit tzv "Pasmo" kartu. Je to vlastne takova obdoba prazske magneticke OpenCard - jen s tim rozdilem, ze je to opravdu i penezenka - da se s ni nakupovat i ve velkem  poctu prodejnich automatu (ale ne ve vsech!); zejmena napojovych. A take, pro mestkou dopravu v Tokyu neslouzi jako predplatne, nybrz se vzdy odecte projeta castka. Jeji vyse se ridi poctem staniv. Bohuzel, na letisti se mi to nepodarilo. Tam mi chteli prodat Pasmo kartu pouze spolu s jizdenkou na vlak. Tim jsem ale jet nechtel. Nechal jsem tedy tuto vec na pozdejsi dobu a sel si koupit onen vyhodny listek na autobus.

No, pri nakupech v Japonsku, byt i v Tokyu, necekejte, ze vam budou rozumet anglicky. Na letisti to byla ve srovnani s mestem opravdu pohoda. Ale i tak jsem se na prepazce autobudu domluvil, co potrebuji a mel jsem kliku - autobud odjizdel za 5 minut, primo vedle prepazky, od vychodu z budovy letiste.

Prisel jsem k jakemusi stojanu, kde stali dva lide. Divka, ktera trhala vstupenky do autobusu, a muz stredniho veku. Ten naopak vydaval listky k zavazadlum a organizoval nastup.

Bylo 9.25 minut a jak byl v Japonsku tim padem skoro hodinu.

Za chvili skutecne autobus prijel, v pohode jsme nastoupili a vydali se smerem do Tokya. Tady nastal prvni okamzik, kdy jsem se zacal potit, netuse, ze bude jeste hur. Zapnul jsem znovu muj cesky mobil. Doma jsem si do nej vtipne ulozil vse, co bych mohl potrebovat - jak v souborech pdf tak i doc. Mapu Tokya, mapu metra a vlaku, informace o Pasmo karte, mapu Disneylandu a i jine dulezite, jako co si kdo z nejblizsi rodiny objednal za darky (nemyslete si, ze mi takovyhle vylet u nich prosel jen tak!).

Par kliknuti v mobulu stacilo, abych propotil i protipotni triko, ktere jsem mel na sobe! Mobil zacal u nekterych souboru hlasit, ze ma nedostatek pracovni pameti. Nedivil jsem se mu - vykreslovat mapu tohohle metra, na to nema kapacitu snad nikdo! Gratuloval jsem si, ze jsem si mau jeste vytiskl - to jsme ovsem netusil ze jsem si doma vytiskl jen cast nebot - prozrazuji predem - tokyjske metro jsou dve soukrome linie, k tomu dalsi mistni vlakove primestske linky a jedna JR mezimestska zeleznice.

Ukoleban pocitem dobreho zabezpeceni, jsem se zacal kochat pohledy z okna. Bohuzel nebylo natolik ciste, abych vytahl fotoaparat nebo kameru a o "sedaky" ja nestojim. Neprehlednutelny byl Disneyland, ktery svym kycovitym hradem se vyrazne odlisoval od veskere architektury. Mam se nac tesit - jdu tam (snad) ve ctvrtek - listek je zarezervovan.

Hladce jsme prijeli do cilove stanice -  Tokyo station. Z planu jsem vedel, ze tady musim prestoupit na metro. Pro jistotu jsem se zeptal a byl jsem poslan kamsi kachlickovym tunelem do dalav. Cestou tim tunelem jsem ciste z ceskeho zvyku nabral pak reklamnich map. Tokyjska mestska doprava je hodne o prechodech a podchodech. Skodolibe by se dalo tvrdit, ze je to 1:1, ale samozrejme tomu tak neni.

K me radosti jsem metro nasel. Melo spravnou pozadovanou fialovou barvu, dokonce jsem poznal i nazev - ne japonske pismo neovladam ani omylem, ale na vetsine stanic jsou pod tim i nazvy malym pismem v anglictine. A svete div se! Dojel jsem do sve naplanovane stanice. Na nasledujicim obrazku si ovsem prilis nepoctete. I takovehle mapy se daji obcas v metru "potkat."

Zaradoval jsem se a pak jsem se hned nato zase zpotil. Uvedomil jsem si, ze diky chabe pameti mobilu nemam mapu hotelu, jen adresu v doc souboru. Na moji vlastni pamet je v tomto smeru spolehnuti jeste horsi. Mam totiz pamet fotografickou, nikoli faktografickou.

Kazda stanice metra tu ma mapu nejblizsiho okoli, ale zrovna tohle mi moc nepomahalo - mapy nejsou detailni. Stejne na tom byly i ve reklamni mapy, ktere jsem si vzal tesne po prijezdu autobusu do cile.

A pak jsem zajasal: "Hura! Tesne pred odjezdem jsem si koupil mapu Tokya..." A zazoufal jsem si vzapeti na to: "Sakra! vzdyt je v tom zabalenem kufru! Co ted?"

Nebylo zbyti - vydrapal jsem se nekolikero schody na zemsky povrh a zacal hledat, kde provedu operaci kufru a zaroven se zbavim asi tuny obaloveho materialu. Z dostupnych informaci jsem vedel, ze Japonsko kosi na odpadky na kazdem rohu neoplyva. Nastesti hned za rohem byl napojovy automat a u nej k memu stesti i odpadkovy kos s vyriznutymi otvory na lahve.

Zacala opet jedna z klasickych Chaplinovych grotesek - jak rozbalit kufr. Opravdu, ku uspesnemu naplneni pojmu groteska uz mi jen chybelo, abych se nasledbe do odmotavaneho obalu zamotal ja sam. Inovacnim prvkem grotesky bylo, jak narvat klubo o prumeru 25 cm do otvoru sotva polovicniho. Nastalo opetovne dalsi horecne rozmotavani... az jsem doslahl housenky o pozadovane velikosti a narval vse dovnitr. Utekl jsem z toho mista jak maly kluk, zpatky do podzemi metra. 

Tady jsem radostne odkodoval ciselny zamek a vitezne otevrel kufr . Hmatl jsem po mape, kufr zavrel a mapu otevrel. Protipotni pradlo dostalo dalsi mohutnou davku potu. I v Praze zakoupena mapa nestala za nic! Ty dve reklamni byly dokonce snad o chloupek podrobnejsi nez tahle! Mel jsem chut je v tu chvili vztejy roztrhat a zadupatu do nich i muj mobil, ktery zurive ukryval podrobnou Google mapu. Ale nevydal.

Sel jsem znovu na povrch a vydal se beznadejne nekam... Bylo mi k zoufani. A co hur, cas letel. A blizila se nemilosrdne hodina, kdy jsem se mel sejit s mym jedinym tokijskym znamym. Zkusil jsem prvne mobil a zavolal mu. Cislo mi poslal jeste do Prahy, emailem.

"Ahoj, ... tak jsem priletel. A jsem na ceste do hotelu, budu mit trochu zpozdeni, jo?" rikal jsem nadejne kolem pul dvanacte. Netusil jsem, ze ono "trochu" se protahne d o pul druhe.

"OK, tak se pak ozvi," pronesl znamy hlas. Hovor jsme ukoncili. A ja se mu stydel rict, ze jsem se proste ztratil a nevim kudy kam do hotelu. Zacal jsem se vyptavat v obchudcich.

Adresu hotelu jsem vedel. Takze mne nasmerovali do hlavni ulice nesouci stejne jmeno - postranni ulicky se u jmena pak odlisovaly cislovanim. Ta moje mela cislo tri.

Smer jsem tedy drzel, ale moji ulici a muj hotel nikdo neznal.

Co vam budu povidat - ruce jsem u zacal mit vytahane, o sve se hlasil zaludek o zizni nemluve. Na to, nekde neco koupit, jsem nemel ani pomysleni - jen hotel, hotel, hotel!

Telefonat se znamym mi pripomnel, ze vlastne ve vytistenych papirech hotelu je i telefon!

Na treti pokus se mi podarilo zadat do mobilu cislo ve spravnem formatu.

A na druhy pokus prisel k telefonu nekdo, kdo mluvil anglicky.

"Kde ted jste?"

"Jsem pred MekDonaldem..."

"Tak jdete smerem..." nasledovala zaplava anglickych slov, ktera mi neodvolatelne znela stejne jako japonstina. Moje usi zkratka nebyly zvykle na japonsky prizvuk.

"Jak? Jeste jednou, prosim."

Nakonec jsem pochopil, ze mam jit do leva k obchodu s hudebnimi nastroji. A odtamtud, ze mam znovu zavolat.

Zahnul jsem do leva... obchod nikde. Po 5 minutach chuze jsem nasel nekoho, kdo mi opet rozumnel a dokonce vedel, ze jdu spatne - ze jsem mel napred prejit krizovatku a ak zahnout doleva.

 Uff! To je den! ...vracim se. A za krizovatkou zahybam doleva. A opet se potim - kdo by to byl rekl, ze Tokyo je pomerne clenite a misty i znacne kopcovite? Knecne hudebni nastroje!

Radostne volam do hotelu. "Tak jsem pred hudebnimi nastroji."

"Ano? Ja take. A kdepak jste, co mate na sobe?"

Popisu se.

"Aha a jak se ten VAS obchod jmenuje?"

Rikam ji to.

"Aha, tak moment, jsem u Vas za par minut."

Zazraky se deji a nebo i se uz smula zacala nudit a nasla si nekoho zabavnejsiho. S unavenym turistickym zoufalcem meho typu uz zacala byt zrejme nuda. I Chaplinovy filmy mely svou presnou delku a nedaly se natahovat do nekonecna.

Nasleduji drobnou slecnu, vlastne "cupitam" vedle ni - pristihuji se pri tom, ze se bezdeky podvedome prizusobuji jejimu typu chuze. Za pouhymi dvema rohy a nejakych 100 metru! Byl jsem tak blizko a preci tak daleko. Z Prahy do Tokya je mozna bliz.

Konecne jsme v hotelu. Pani na recepci, kdyz mne vidi zaliteho potem, tak mi nabidne maly rucnik. Jsem uz tak zblbly, ze jej nepouziji a ptam se, zda bych se mohl aspon nekde vysprchovat, jakkoli muj pokoj neni jeste pripraven. Check in mam az za 2 hodiny. Vypadam asi hodne zoufale, protoze se ji mne zzeli:"Moment, pripravime Vas pokoj behem 20 minut." A odesle mladou kolegyni, moji pruvodkyni, aby sla nahnat pokojskou na uklid meho budouciho pokoje.

"Zatim se posadte tady do lobby," ukazuje mi.

Usedam do kresla, ale vzapeti se vzchopim a volam znamemu mobilem: "Ahoj, tak jsem konecne v hotelu, prijd sem, do 30 minut muzeme vyrazit na prohlidku mesta."

...a o tom az v dalsi casti.

/Dopsano o pulnoci z 12. na 13.12.2010 Tokyjskeho casu./

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35 let. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.