Tokyo 11-12-2010 - po druhe

Toto je série blogů, tak jak postupně vznikají z mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 4.: "Vsechny cesty vedou tam."

Hirofumi a ja v Sensoji.

Uvodem: Protoze pisi tyto casti blogu primo v Japonsku, presneji receno v Tokyu na hotelovem notebooku, musite ozelet hacky a carky. A za druhe, dusledne pouzivam anglickou pravopisnou verzi slova Tokyo, nikoli ceske Tokio - chcete-li znat duvod: jsem ted v Tokyu a psano blogu by se mi do toho ceskym prepisem jen pletlo.

Prvni cast vznikala jeste doma, nasledujici pred dvema dny primo v letadle, cast treti uz jsem datloval v hotelove lobby - a reknu vam, jeste ze ovladam klavesove zkratky a jine triky. Jinak bych asi nenapsal ani radku. Anglickou klavesnici mi sice zapnuli, ale jinak veskera menu jsou v japonskem pismu (a je jedno jestli je to hiragana nebo katakana). Zurocuji tady bohate sve veskere PC zkusenosti, vcetne hledani souboru na disku, uprav obrazku on-line web editorem (velmi jedoduchym, tak budte shovivavi).

Pisi tedy dal sve prave a nefalsovane zazitky z cestovani. Cili nejde o zadne nagejsleniny z dlouhodobych pobytu v cizine, ale o bezprostredni turisticke dojmy. Pochopitelne ryze subjektivni. Tak to take tak berte, vcetne nadmerne ukecanosti. Kdyby se vam to zdalo prilis dlouhe, dejte si pauzu a pak pokracujte. Pokud to nepomuze, omlouvam se. Krom toho, cloveka vzdy potesi, kdyz slysi o cizim nestesti...

Dnesni cast ma nazev...

Vsechny cesty vedou tam

Sobota 11. prosince 2010 - cast druha.

Ano vedou, kdyz vite kudy kam.
O tom se pred dvema a pul rokem presvedcil muj japonsky znamy, asi tricetilety ucetni, kdyz bloudil po Kutne Hore a zoufale hledal, jak se dostat do Prahy. ja jsem se ten patek zpozdil pri svem tedhejsim zamestnani a jel domu az take v sobotu. A kdyz jsem videl cizincovu postavu bloudit zoufale od jednoho nastupiste k druhemu, muj vrozeny altruismus mi nedovolil, abych se nezeptal: "May I help you?"
Tak takhle jsem se seznamil s panem Hirofumi.

Za vice nez ctyri hodiny ne u piva, ale v rozkodrcanem, rachoticim dvoudilnem kloubovem primestskem autobuse MHD s prodlouzenou trasou a s evidentne umele prodluzovanou zivotnosti... nuze za tu dobu jsme semleli kde co - Hirofumi patri k tem povidavejsim a komunikativnim Japoncum. Jelikoz je jinak povahou rozeny cestovatel a turista, tak musi byt, jinak by nikam nedojel. Nakonec jsme si v Praze na Florenci vymenili vizitky. A zustali emailovymi kamarady po celou tu dobu.

A protoze je z Tokya, bylo nemyslitelne, kdybychom se aspon kratce nesetkali. A uz v emailu jeste v Praze to bylo domluveno jasne:
"Martine, predem se omlouvam, setkat se muzeme jen v sobotu, pracuji na byznys projektu."
Znam prislovecnou japonskou pracovitost (vcetne nekdy nadbytecne zamestnanosti a nizke efektivity prace - lec vysledky mluvi za sebe!), tak mne to ani neprekvapilo. Naopak jsem byl vdecny nesmirne, ze mi venuje 2/3 sveho jedineho volna v tydnu.

Jak uz vite z predchazejici casti, sedim v hotelove lobby a cekam, az mi o dobrou hodinu drive, nez je check in, pripravi pokoj. Mezitim se telefonicky domlouvam s Hirofumim na setkani za pul hodiny.

"Vas pokoj je pripraven," zazni mi libe do usi slova senior managerky, damy neurciteho veku nad 50 let - dle toho, jak vse hladce ovlada, tipuji ze, jak tomu zejmena drive byvalo v Japonsku nepsanym kodexem, je to jeji celozivotni zamestnani.
(Take jsem si kdysi delal podobne nadeje, kdyz jsem zacinal po vysoke skole budovat karieru filmoveho rezisera pod hlavickou Statniho filmu na Barrandove, haha.)

Maly, utulny a plne dostacujici jednoluzkovy hotelovy pokoj beru doslova utokem. Vsechno ze mne leti dolu, ja letim do sprchy. Trochu mne zaskoci polo automaticke WC, ale jen tim, ze po dosednuti se vzdy jeste do nadrzky ve zdi pripousti voda. Zvladnu i figl sprchy, ze voda netece hned po otoceni kohoutky, ale az po zvoleni zda pujde o sprchu nebo o napousteni vany...
...a ponozky si oblekam presne v okamziku, kdy mi Hirofumi vola, ze je pred hotelem. Poprosim o 5 minut strpeni a skutecne cas dodrzim.

"Nemas hlad?" jsou Hirofumiho prvni slova po privitani.

"Jo, mam. Od 6 od rana jsem nejedl a nepil." Jsou dve odpoledne.

"Tak pujdeme na sushi. Jis sushi?" - Pritama nebot sushi bylo mimo jine me posledni jidlo v Praze pred odletem. Jaksi pro trenink...

Vede mne do maleho, na nase pomery miniaturniho podniku - je tam pracovni plocha, dlouhy barovy pult a za nami par dalsich kuchynskych automatu, ktere obsluhuje pomocna servirka. Mistr sushi je asi tak v mem veku - ovsem vysoke postavy a take jeho svalnate ruce svedci o tom, ze se sve profesi venuje cely zivot. Ono, stiskem ruky tvarovat nejakych 30 let ryzi do sushi bochanku, to musi byt znat.

"Jis hulkama," pta se mne Hirofumi s lehkym pobavenim i starostlivosti v hlase. Ocekava, ze nikoli, ale ja jej ubezpecim ze ano, ze jsem pred mnoha lety mel jednoho znameho Vietnamce a ze jsem byl diky nemu castym hostem vietnamskych divek i muzu, kteri u nas odpracovavali vietnamsky valecny dluh tim, ze vyrabeli v Lecivech tablety. Hulky mam tedy v ruce "zazite."

Domlouvame se na objednane mise sushi, k tomu jeste dostavame polevku "miso" - vyvar se zelenymi kousky neceho, co je snad spenat.

Krasne upraveny talir se sushi se objevi prede mnou a ja zadam Hirofumi ho at zacne, ze jej budu ve vsem napodobovat, neb nechci udelat faux pas. Chape to a ocenuje a davame se do jidla. K me potese Hirofumi konstatuje, ze hulkami jist umim.

Pomerne rychle se najime a Hirofumi se mne pta, kam ze bych chtel jit?

"Samozrejme to necham na tobe," rikam.

"Dobre,  vezmu te do chramu Sensoji."

Z fotografii vim, ze mne ceka vstupni brana s velkym lamopionem a ze je tam velke trziste pred vstupem do chramu.

Vyrazime mketrem a Hirofumi mne poucuje o tajich tokyjskeho metra nebot k memu prekvapeni ne vsude funguje ma jednodenni volna jizdenka na metro. Jeste ze jsem si pri bloudeni nechal v jedne stanici metra zalozit "Pamo" kartu (viz predchazejici dil meho vypraveni) a diky ni mohu platit a cestovat i trasami, ktere pod metro volnaska nespadaji.

Ani nepocitam, kolikrat prestupujeme - mam z toho zatim zmatek z premiry metro dojmu... ale postupne d mne Hirofumi do cestovani zasvecuje a dela to tak vyborne, ze nasledujici den - v nedeli - uz sam, bez nej, cestuji metrem naprosto bez problemu, jen s pruvodcem s mapou v ruce.

Konecne vystupujeme a Hirofumi rika: "Tak jsme tady."

Rozhlizim se, ale nic nevidim. Jak by ne. Z fotografii clovek zna jen ten klasicky celniu pohled. Ze je cely areal vlastne utopem v komplexu modernich staveb, to uz vam zadne fotografie neukazi a pruvodci nereknou. Tak tady to mate vyfoceno alespon zcasti ode mne - z prechodu pro pesi.

Klasicky celni pohled je ovsem notoricky znamy. A jelikoz je volny den, sobota, kolem nas se vali doslova zastupy lidi.

Prechazime tedy krizovatku a vstupujeme pod prvni velky lampion a Hirofumi mne zde foti. Osobne nemam rad podobne stand upy: "ja a pamatka" a "tady jsem vsude byl", ale nekdy holt neni zbyti.

Nechama se pohlcovat trznici. Postupujeme po malych kruccich nez se dav trochu rozredi smerem ke stankum, kde oci prechazeji. Znam se a nedelam se lepsim nezli jsem. Vim, ze nesmim chodit moc blizko a kdyz uz, tak radeji fotit a ne nakupovat. Hirofumi to vyciti a tak mne na nektere zbozi upozornuje jen na dalku. Na jine se ptam ja sam.

"A tohle je co, prostim te?" upoutaji moji pozornost hlavy bez oci.

"To jsou hlavu, kterym domalovavas lehce oci a pritom vytvaris sve prani. A pak cekas. Az se prani spkni, tak ty oci domalujes uplne."

Samozrejme, ze mne to zaujme a hned bych si nejradeji podobnou hlavu koupil. Prani se vzdycky najde. Ale krotim se a v duchu mi zazni heslo rodinne: "Nekupovat zadne suvenurove kramy!" I tak uz mam doma cele muzeum z podobnych radustek - idelani lapace prachu.

Rikam Hirofumimu sve jedine momnentalni prani. Doma jsem dostal za ukol koupit zensky "kimonovy " odev "Yukata." Smejeme se spolu me memotechnicke pomucce, protoze si prehazuji pismenka obcas a rekl jsem puvodne "yutaka" nez jsem se honem upravil. A vysvetluji mu vyznam me memotechnicke pomucky, totiz slova slova "kat " v cestine.

"Tohle jedine potrebuji, abys mi pomohl koupit, abych nekoupil spatne," rikam Hirofumimu. "Vse ostatni zvladnu sam." 

Hirofumi samozrejme souhlasi a tak se jdeme probirat damskym osacenim. Yukata je jakysi lehky oblek v provedeni stylu kimono. Cena zalezi na materialu, designu a dalsich faktorech provedeni. Samozrejme se mi libi hned prvni kimono, ale je moc velke, dlouhe. Tak vybiram dalsi a myslim, ze jsem nevybral nakonec spatne. Cena 4,000 yenu se mu zda prijatelna (asi tisic korun).

Co ovsem k tomu nekupuji jsou boty "gate", ktere stoji vic jak kimono a take ne, specialni paruku, ktera v prepoctu na nase penize vychazi na nejakych 45.000! korun.

Prochazime desitkami obchudku az se koecne dostavame k tomu hlavnimu.

"Tohle je Sensoji," rekne Hirofumi, "To pred tim byla teprve brana."

Kolem stredoveho ohne jsou postaveny domky a v nich samu zasuvky, prihradky.

"Na co to je？”

"To je predpoved. Vytreses si hulku s cislem a pak si vyzvednes v prislusne prihradce letak s predpoveni.

Vkladam obolus 100 yebu do darovacigho otviru a chapu se  "tresadla" ci jak by se dal nazvat mnohohran obsahujici ocislovane hulky. Tresu, tresu... ne a ne neco vypadnout. Konecne!

Hirofumi se chape hulky s cislem. Pak mi dava vybrat z jedne schranky letacek a zvedave nakoukne.

"Ahaha, tady tenhle znak znamena, ze ted ten listek musis uvazat tady na tuhle tabuli, aby od tebe odeslo vse spatne." Vic mi ani neprozrazuje. Uvaze svuj na uzlik a ja jej tedy nasleduji. Lepe nepokouset. Moje "stesti" je ale zrejme tvrdohlave: jde to totiz ztuha nebot jsem si omylem vzal letak dvakrat. Holt se budu mit co ohanet, abych si stesti zaslouzil. Neprekvapuje mne to - nikdy jsem nic v zivote nedostal zadarmo.

Uprostred arealu s domky, kde se losuje stesti, stoji pod striskou velky kotel. Z neho se mohutne line coudici aroma.

"Ti lide na sebe nahaneji kour, aby vyhnali z hlavy ci tela, zle myslenky," rika Hirofumi. "Studenti ci zaci tak treba nahaneji do hlavy touhu ucit se..." - Kez by bylo vse tak snadne.., rikam si vduchu a nekomentuji to - radeji se snazim ulovit nejaky solidni obrazek. Jde to tezko, kolem kotle je stale plno.

Pred samotnym chramem pak porizujeme serii fotografii "ja a pamatka", ktere uz znate.

A jdeme do chramu, kde se pochopitelne nesmi fotit. Prichazime napred k velke stredove truhle - opet zazvoni penizky, jak padaji dovnitr z nasi kapsy a my smime opet v duchu vyslovit nejake prani. A pak uz smime k hlavnim prostoram - velmi jednoduse zarizenym - s horicimi svetly.

Z chramu odchazime a jdeme dal, malym komplexem piskovcovych soch a mustku, jakousi mini zahradkou - na coz jsou Japonci mistri, jak znamo.

A tim konci tato cast prohlidky. A ja jsem rozhodnut se sem vratit s videokamerou. Zakoncuji tuto cast slavnostne na "one mistnosti" - neb ledviny si nedaji poroucet. Hlad nastesti zatim nemam.

Pak uz se rozhodujeme kam dal. Zacina se totiz stmivat. A Hirofumi navrhuje, ze pujdeme na znamou Tokyo tower, odkud je krasny pohled na mesto. Nez tam komplikovane dojedeme nekolika prestupy, je uz opravdu noc. Vez zari do tmy uz zdali jako obrovska raketa a to jeste netusim, co nas ceka za svetelne iluminace, az prijdeme k vezi. Vzdyt se blizi vanocni svatky!

Prijdeme tedy bliz a je se na co divat. Bohuzel, nejsme sami, kdo ma podobny napad. Na vez se pochopitelne plati vstupne a tak nas vita mohutna fronta, ktera prilis nepostupuje. I Hirofumi zvykly na podobne fronty, se diva na tuhle frontu uctive. Nicmene se mne snazi premluvit, ze za slabe hodinku ci dve na nas urcite dojde rada. Odmitam to a rika, ze to je dneska skoda casu. Ze k vezi se dostanu sam, ale on ma na mne jediny volny den. Radeji bych proto jinam.

"Mam  napad," rika Hirofumi. "Vezmeme si taxika a pojedeme do Roppongi. Neni to drahe, je to docela blizko."

Prijizdi auto a ja se na posledni chvili zarazim otevirat dvere. Ridic je otevira dalkove, automaticky. Jinak bych mohl asi prijit i k urazu... Kazdopoadne jedeme jak v bavlnce a za chvili jsme skutecne v teto luxusni ctvrti. Zarici neony tady oslnuji vsechny a vsechno - je to jako by byl den.

Mne zari oci jeste kvuli jinym vecem. Poprve na vlastni oci vidim dokocne nekolik zen v kimonech. A dale - vidim tady svetove znacky az oci prechazeji. Roppongi je opravdu mistem pro bohate.

Blizime se k mistnimu mrakodrapu. Jedeme az do 56 patra - nevim jak to delaji, ale jsme tam za chvilku a zadne velke pretizeni ci jine neprijemnosti ani necitim.

Pohled na vecerni Tokyo stoji za to.

A co vic - mame vstupenky nejen na vyhlidku, ale i na mohutny astronomicky program. Postupujeme frontou od jedne mistnosti do druhe a ja nevychazim z udivu. Hned v prvnim sale nas ceka uchvatny pohled na nocni oblohu nad Tokyem - od slunka zapadu do slunka vychodu. Mohutna super panoramaticka projekce je kombinovana s nasvetlovanim bilych maket na podlaze teto scenerie. V dalsi mistnosti se "proletime" vizualne od Zemekoule az na okraj znameho vesmiru a zase zpet. Pote nas ohromil 3D modul Zemekoule s hvezdami... Jedna hvezdna show je lepsi nez druha a nenudi. Nakonec nas prochazka saly vyloupne v mistnim obchudku, kde nabizi radu vesmirnych suvenyru. Sikovne vymysleno, jak nalakat zakaznika.

"A ted jedeme na veceri," rika Hirofumi uz v hodne pozdni hodine. "Pujdeme nekam blizko Tveho hotelu. "

Po asi 20 minutach "metrovani" zakotvime v malem utulnem grilu. Sestupujeme do sklepeni, je to tu velice utulne, s prijemnou vydrevou. Jediny pohled do jidelniho listku mne presvedci, ze bez Hirofumiho bych si tu neobjednal ani vodu. Na jidelnnim listku z rucniho papiru obrazky nevedou. Cele je to rucne kaligraficky provedeno s jemnymi vodoznaky.

K jidlu pak nasleduje skutecne vyber lahudek jak pro oci, tak pro oko. "Japonska kuchyne je zalozena na esteticke vizualni tradici," dodava k tomu Hirofumi. Staci pohled na prilozene fotografie.

Co chod to lahudky, zapijime nenapadnym, ale silnym pivem. Nevim, zda je to unavou ci alkoholem, ale po trech tretinkach uz mam docela dost. A touto uzasnou veceri temer konci muj prvni den v Tokyu.

Nakonec jdeme do hotelu, je to opravdu za rohem a ja predavam Hirofumimu darky, ktere jsem mu privezl. Mezi jinym nezbytny kalendar Prahy na rok 2011, cokoladu Studentske peceti a dve DVD - s jednim ceskym filmem a druhe se zaznamem koncertu nasi hudebni kapely - Hirofumi ma hudebni zajmy, tak doufam, ze jej skupina Kabat uspokoji. Z toho, co mi dal poslouchat po internetu, by mu mohla tahle skupina konvenovat. Nasleduje velke podekovani za uzasny den a kratky stisk rukou na rozlouceni.

Davam si sprchu a jdu hned spat... je pulnoc. Jsem uchozeny, unaveny, plny dojmu a tak plany na pristi den radeji nechavam az na rano.  

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35 let. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.