Vyrůstá i u nás národ spratků?

iDnes.cz převzalo z Telegraphu článek na toto téma díky nové knize švédského psychiatra "Jak děti přebírají kontrolu". U oné české "skoro-mutace" mi poněkud chybělo, jak je tomu se spratky u nás?

Někdy si nás děti doslova osedlají.

Článek "Ze Švédů vyrůstá národ spratků, varuje expert před liberální výchovou" je v podstatě přesným převyprávěním článku napsaného švédským dopisovatelem britského Telegraphu. Původní název je dokonce poněkud agresivnější: "Švédské rodičovství stvořilo národ spratků". Je jen škoda, že se český autor článku omezil na pouhé převyprávění a nepřidal k tomu nic z českého prostředí.

Faktem je, že jevy naznačené v onom švédském článku lze bez problémů najít i u nás. Jezdím do práce městskou hromadnou dopravou; nejednou se mi časy cestování kryjí s cestováním naší školní mládeže - jejich egoismus a ignorace dospělých je občas bezbřehá. Bezostyšně zabírají místa i pro invalidy; a v tuto chvíli vždy tiše souhlasím s těmi staršími osobami, když prostě takové ignoranty v případě potřeby z onoho místa vypakují. A věřte mi, že naopak člověka potěší, když naopak se někdo z mladých zvedne a nabídně místo k sezení... dnes už třeba i mně: což většinou s díky odmítám, ale šediny už na to mám.

Ve Švědsku jsem byl jen jednou v životě, počátkem 90. let jako zastupující novinář, ale náš bohatý pracovní programu nedával možnost potkávat lidi mimo něj. Zato můj několika denní výlet do Tokia mne doslova nadchl tou obrovskou úctou člověka k člověku, o respektu mladých ke starším nemluvě.

A především tam bylo znát, že úcta začíná v rodině. A že rodiče by měli vychovávat děti všemi dostupými prostředky a neplést si pojmy: rodina opravdu není demokracie, ve které si každý může dělat co chce.  Je to společenství se svými právy, ale i povinostmi a voluntaristický přístup k výchově pak zákonitě vede ke ztrátě kontroly... a ve svém důsledku ke ztrátě funkčnosti rodiny tím déle, čím bude toto společenství existovat. Dovolte mi citaci z jedné knihy, která si sice zabývá velmi specifickými duchovními záležitostmí, ale tento úryvek je dokonale výstižný:

"Opustí-li dospělý člověk své staré a nemocné odiče, místo aby se o ně statral, lidé ho právem považují za hanebného nevděčníka. I když takoví nejsme, je absurdní dbát jenom o sebe, a přitom říkat, že si rodičů vážíme. Stejně tak když se o ně staráme, ale zásobujeme je pouze materiálními věcmi jako šatstvem a jídlem, budou z nich mít užitek jen omezenu dobu, i kdybychom jim snesli bohaství celé země."

Nepřipomíná vám to ale mnohdy i zpětně chovnání rodičů? Místo projevů lásky zásobují děti materiálními stále dražšími hračkami, místo rodinné komunikace odkládají děti k videohrám, k televizi...

Z posledních dnů mám přesně opačný krásný příklad. Otec jedné mé anonymní známé v důsledku zhoršeného zdravotního stavu musel do specializovaného odělené krajské nemocnice do vzdálenějšho města, rozhodovalo i o amputaci jednoho prstu na noze... Byl zejména psychicky ve velmi špatném stavu. Ona známá mi pak s úžasem popisovala, jak otci ohromě pomohlo i to, že mu zanechali mobil, aby si mohl denně telefonovat se svou ženou, maminkou té známé; jak ohromně mu pomohly i návštěvy její i sourozenců (a ona sama už je v důchodovém věku)... a nakonec absolvoval amputaci v pohodě, ohromně se zlepšil a těší s domů.

Tady vidíte zářný příklad jak si rodiče vychovají své potomstvo, tak se pak potomstvo bude chovat i k nim. A že to celé není jen o tom materiálním. A paralel bychom mohli hledat mnoho a příkladů ještě více.

Jak si tedy vychováme u nás budoucí generaci? Hodně pomáhá dát dětem možnost zájmů, zálib a koníčků - pokud na ně dosáhneme. Ale ať tak nebo tak - v prvé řadě je třeba se dětem věnovat a zkrátka je i kontrolovat.

Ale mnohdy opravdu stačí se dětem věnovat...

Především je základem obyčejná komunikace - věnovat se dětem a "neodkládat" je. Kolikrát nám jako dětem stačilo, když nám naše babička vyprávěla - nemaje jiných prostředků, snad kromě nedělní pohádky v rádiu. A nemusela převyprávět nějaké pohádky či skazky. Nám úplně stačilo když nám vyrávěla, jak chodila koncem 19. století do školy - bosa v létě i v zimě; kdy si třeba zahrála nohy tím, že si prostě do sněhu načůrala a v tom si je ohřála - našim dětem by tohle znělo asi jako fantaskní fantazy. Můj tatínek mi pro změnu vyprávěl o čírťatech - už pod vlivem večerníčků o čertíku Bertíkovi z televize. Trpěla tím ovšem nejvíce maminka, která často musela tatínka umravňovat, ať už skončí, že musíme spát - jinak namísto zklidnění před spánkem jsem se řehtal tatínkovu vyprávění, ne tak že by se maminka taky nesmála.

Je jiná doba. Skutečně žijeme v době materiálně technického luxusu. Ale to neznamená, že bychom přitom měli zapomínat jeden na druhého a že bychom se v prvé řadě neměli věnovat svým dětem. (Věřte mi, že je to vždy znát a že i já - až sám bez rodiny - to vždy bezpečně poznám, kde se rodiče dětem věnují a kde nikoli.)

A to je to hlavní. Abychom nevychovávali národ spratků.

P.S.: Jakkoli platí ona anekdota, že kdysi jsem měl 100 nápadů jak vychovávat děti, dnes mám jedno dítě a žádný nápad - ani nad výchovou netřeba lámat hůl ani v době technické. Viz onen tatínek, který vyvíjel hry pro tablet pro své děti, až z toho nakonec vznikla firma.

P.P.S.: Když redaktoři blog iDnes rozšiřovali počet rubrik, posteskl jsem si, že je škoda, že nepřibyla i rubrika "Rodina". Přivítali to, ale prý příště. Nevím, kdy bude ono příště, ale rubrika "Rodina" mi v blozích iDnes stále citelně chybí.

Foto:© Martin Faltýn