Na druhý skok do Malajsie II.

Můj malajský soused se vypravil do rodné Malajsie a já jsem měl možnost po 10 letech jet opět s ním do této exotické země. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní zažít.

V Malajsii, v roce 2004.

Úvodem: nečekejte ode mne tentokrát nejen cestopis, ale ani přehlednou zprávu "den za dnem". Pokusil jsem se totiž uspořádat svoje dojmy trochu komplexněji a po určitých tématech, tak jak se mi teď vybavují a jak mi je slina přinese na jazyk. Věřím, že to pro vás bude neméně zajímavé čtení než regulerní cestopisy; tím spíše, že mám možnost popisovat Malajsii spíše zevnitř každodenního života a ne jen jako všeobecný turista.

Takto to mé vyprávěni začalo, a dnes tu je druhá část poznatků, postřehů a zážitků.

Dostat se do malajské rodiny se nepodaří každému. Sice máme s Malajsií 90 denní bezvízový styk (bůhví proč zřízený ještě za komunistů), ale navazování osobních kontaktů je velmi zdlouhavé. Obyvatelé Malajsie jsou velmi opatrní. Mají své staleté zkušenosti s cizinci. Španělé, Portugalci, Italové, Holanďané, Japonci, Angličané... ti všichni okupovali horentně Malajsii a drancovali z ní jak lidskou pracovní sílu, tak přírodní bohatství. Malajsie také např. nepovoluje usazovaní se cizincům na stálo; to jen opravdu výjimečně.

Takže není divu, že dostat se tím spíše do rodiny je o to těžší. Na druhou stranu, jakmile vás přijme jedna rodina... jste automaticky přijat všem ostatními okolními rodinami, s nimiž je tato rodina v přátelském a nebo příbuzenském kontaktu. A to se týká v Malajsii kterékoli národnosti, jak Malajců, tak Číňanů nebo Indů - jak jsem se mohl přesvědčit "na vlastní kůži".

Můj malajský kamarád, který si nechává u nás říkat Andy, pochází ze 13 sourozenců. Načež otec, skonavší vloni v požehnaném věku 98! let, se po smrti první matky oženil po druhé a zplodil ještě dalších 5 dětí. Takže rodina je to pěkně rozvětvená... Nemyslete si, že ty rodinné vztahy jsou ovšem jiné než u nás. Také tady panuje přátelství i nevraživost; urážky kvůli maličkostem... na druhou stranu nikdy nenechají ti přátelivší se jeden druhého ve štychu.

Náš příjezd s Andym byl očekáván dokonce hned dvěma příbuznými s autem na letišti. A jelikož nás ten první zabral pro sebe - kterého jsme nečekali - tak ten, který na nás čekal očekávaně, přišel zkrátka. Co vám budu povídat, dobrou krev to nenadělalo. Dodnes nevím, zda si po téměř měsící podařilo Andymu onoho rozlíceného bratra nějak usmířit.

Na druhou stranu, Malajci jsou ohromně družní. A tak, sotva hodinu po příjezdu, už jsme byli poctěni návštěvou první spřátelené rodiny, po níž za pár desítek minut následovala další.

Rodinná setkání se s pravidelností sobě vlastní mění v piknik. Nemyslete si, ale že to je jako u nás - kdy prostě přijdou známí na vyžírku. Tady se chodí na návštěvu s plnýma rukama. A v dnešní době moderní komunikace se zpravidla všichni domluví: ten uvaří to, ten ono... Navíc, každá rodina vaří svá oblíbená a ostatními ceněná jídla. Jak říkám ve výsledku je to piknik. A sedí se na zemi, jí se rukama. Stoly a a lžíce s vidličkou (nikoli nůž) jsou doma užívány jen výjimečně; pochopitelně pak v kantýnách a restauracích. Takže nalevo vidíte, jak jsem jedl já, napravo pak jak jedí Malajci.

Ano, dnešní povídání bude především na téma:

O jídle v Malajsii.

Takže zapněte chuťové buňky a žaludeční šťávy, v tomto článku se bude především hodovat!

K tomu bych měl ale poněkud začít životním rytmem malajské rodiny, do které jsem se dostal. Ze všech sourozenců zůstali pospolu v rodinném domku už jen tři, vlastně dva bratr a sestra - neboť Andy žije v Čechách. Ti dva vlastní malý koloniál jako civilní podnikatelé ve vojenské kolonii. V roce 2004 mne tam pozvali, v dobrém úmyslu, do koloniálu na návštěvu; skončil jsem pochopitelně na bráně - žádný velitel si nevezme na triko, aby si pustil nějakého cizince do posádkového objektu.

Jak to v takovém koloniálu vypadá vím tak jedině z fotek. Tady máte foto z jednoho supermarketu. Tak si to všechno představte zhuštěné do 20m2. Tak nějak asi vypadá malajský koloniál...

Pracovní život ale nedává Malajcům příliš prostoru k vaření. Bratr a sestra pracují v koloniálu od půl desáté do osmé a někdy i do devíti do večera... A tak se každé ráno Andyho sestra mění v motoristku a spolu s rovněž částečně nevidoucím bratrem se vydávají na motocyklu do obchodu.

Buď si uvaří jídlo přímo tam nebo se vaří doma po práci. A co zbyde se snídá. Nějaké extra snídaně typu káva a pečivo se tady nenosí.

Tedy až na jednu výjimku... tedy mne.

Na rovinu. Malajská jídla jsou z velké části ostrá. Trochu, hodně nebo hodně-hodně. Nic mezi tím. Mám pozdezření, že i ten kečup v makdonaldovském hamburegu je aspoň trochu pálivý. Nevím. Už po týdu mi totiž chutě slývaly v jeden pálivý celek. A to nejen nyní, ale i před oněmi deseti lety.

A tak tehdy následoval úprk do hypermarketu, kde jsem zakoupil toast, máslo a džem. Abych měl aspoň jedno NEpálivé jídlo denně. A Andyho rodina na to nezapomněla. Tentokrát hned po našem příjezdu jeden bratr přivezl toaster (který si z tehdejšího spolubydlení přenesl do své nové domácnosti) a mne čekal na stole toastový chléb a džem. (Máslo nebylo nutné.)

A pak ještě jedna malajská specialita, kterou jsem se naučil v roce 2004 pít. Kakaový nápoj s označením Milo. Malajci to vyslovují pěkně anglicky "majlo". Vyrábí to Nestlé a ty potvory to k nám nedovážejí. Je to velmi chuťově vyvážený kakakový nápoj - jak za studena tak za horka. A oblíbil jsem si jej tak, že mi Andy jednou nechal poslat z Malajsie v rámci svého balíku rovnou čtyřkilové balení - no vypadalo to jak prací prášek, posuďte sami z archivního foto. Na rovinu: stačilo mi to ani ne na půl roku.

Ale abychom se konečně dostali k tomu jídlu.

Z jídel připravovaných doma je nejčastější "nasi goreng". To je tak zvaná rychlovka na 15 minut smažení. Tedy za předpokladu, že máte doma již uvařenou rýži, což v Malajsii bývá takřka nepřetržitě. K tomu se během přípravy dosmaží třeba kousek ayam (kuře) a rozhodně nesmí chybet ikan (ryba) v nejrůznější podobě. Zvláštní pochoutkou je v tomto směru ryba připomínající velkého praženého slanečka. Dále jsou tu velmi často krevety, někdy také sepie, chobotnice, krabi. A pak také nesmí chybět malinaké rybičky s chili pastou - to pokud by se někom zdála hlavní nasi goreng málo ostrá. A pak také dušená zelenina... Jedno takové stolování vám tu nechám v plné velikosti stránky.

Když se nevaří doma - a pokud pracujete, tak je to základ - jí se v jídelnách. Najdete je všude a v době jídla nemají nouze o zákazníky. Tady máte kaleidoskop takových jídelen. Naši EU hygienici by z nich dostali psotník. Ale dobře jim tak. Do Malajsie (stejně tak Indonésie nebo Thajska) bych je poslal na zkušenou všechny :)

Zatímco fast-foody jsou všude až poněkud nudně stejné...

...pouličnímu prodeji, byť koncesiovanému, se meze nekladou. Jeden z Andyho bratrů se tím i živí. Navaří a napeče doma, postaví stánek před vchod do domu, a je otevřeno! Od šesti ráno do noci... podle zájmu. A mezitím, co bratr prodává, jeho žena vyrábí další jídlo.

Milovníkům ovoce a zeleniny, jakož i vegetariánům, doporučuji pak zejména durian, na obrázku vpravo. Dá se občas pořídit i u nás. Ať už celý v Makru nebo vyloupaný v krabičce v Globusu (Jí se jen ta žlutá dužina kolem pecky.). Pochopitelně je u nás k dostání za podstatně vyšší cenu než nějakých 144Kč (tj. oněch 24 ringitt na foto). A pozor! Aromaticky durian směle předčí i olomoucké syrečky. Chuťově je ovšem neméně vynikající, či - ehm - delikatesní. (Údajně prý působí i afrodiziakálně.)

Takže, zacpat nosy a dobrou chuť!

Pouliční nabídka je ovšem velmi rozmanitá. Nápoje, mini pizza...

...zaskočili jsme i do pouliční indické restaurace. Jak vidíte, žádná "Lucerna" to není. Ale chuťově to bylo bezchyby.

A také posezení s Andym a našim čínským známým v thajské "hospůdce" ve večerních hodinách bylo velmi příjemné. Osvěžující pití v podobě kokosového mléka, delikatesní kuchyně v podobě pálivé Tom Yum polévky a dalších jídel patří k těm nejlepším večerům stráveným v Malajsii, i když tomu předcházelo malé dobrodružství - které si nechám do některého dalšího pokračování.

Jinak se v Malajsii pijí klasické komerční mezinárodní nápoje, jak je známe u nás. Vedle toho mají produkci svých nápojů z místních produktů a plodin... ve stejném tak v plechovkovém provedení. A doma se pije spíše domácí limonáda (z čeho se ta sladká červenorůžová voda dělá, jsem radějinikdy nepátral), pochopitelně čaj a černá káva. Bílá káva je tady něco jako lahůdka. Dokonce je proslavený severovýchodní region Terrenganu, kde dělají sáčkovou kávu - takovou tu 3+1- jak ji známe u nás a musím přiznat, že chuťově je lahodná a pro nás trochu nezvyklá. 

Pokud se týká alkoholu - na ten zapomeňte. Pokud vím, prodává se ve speciálních obchodech. Je to ovšem patřičně drahé, až předražené. A nebo - to je pravda - v luxusních restauracích, zejména čínských. Byli jsme v takové a neměl jsem problém si dát tam pivo - pochopitelně třetinku. Spíš byl trochu problém, ty s prominutím mydlinky vypít. Tak asi tak.

A protože i v Malajsii na závěr každého jídla patří desert, tady máte malý výber. Želatinový studený pohár, pravé Dunkin´donuty a nebo zmrzlinová hora s příchutěmi - což je ve skutečnosti krouhaný led.

A protože nejen jídlem živ je člověk, ale i zážitky, tak příště vyrazíme na cesty... (Ale nebojte se, i cestovatelé musejí být živi jídlem, takže na ně také trochu dojde.)

Národní květinou Malajsie je ibiškový květ. Proto se s ním budeme setkávat jako s motivem v perexu. Až tedy budete hledat další pokračování mého psaní o cestě do Malajsie, hledejte mezi blogy ibišek.