Na druhý skok do Malajsie III.

Můj malajský soused se vypravil do rodné Malajsie a já jsem měl možnost po 10 letech jet opět s ním do této exotické země. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní zažít.

Malajsie 2004 - před 10 lety. Jeskyně Baku Teh.

Úvodem: nečekejte ode mne tentokrát nejen cestopis, ale ani přehlednou zprávu "den za dnem". Pokusil jsem se totiž uspořádat svoje dojmy trochu komplexněji a po určitých tématech, tak jak se mi teď vybavují a jak mi je slina přinese na jazyk. Věřím, že to pro vás bude neméně zajímavé čtení než regulerní cestopisy; tím spíše, že mám možnost popisovat Malajsii spíše zevnitř každodenního života a ne jen jako všeobecný turista.

Takto to mé vyprávěni začalo, následovala druhá část poznatků, postřehů a zážitků. A děkuji vám, že jste tento seriál navštívili po třetí.

Když jsem v roce 2004 navštívil Malajsii po prvé, byl jsem vyslovený turista. Mimo jiné ale i díky Andyho (jak si můj malajský soused v Čechách říká) rodině. Procestoval jsem tehdy Malajský poloostrov opravdu poctivě od jihu na sever, a na západ i na východ. Až toho začlo být i trochu mnoho a tak nejen z finančních důvodů jsme vzdali cestu na Sarawah a Sabak, což jsou dva sultanáty federace, které leží na Indonézském ostrově. Prostě nás postihla za ty tři týdny putování cestovatelská únava.

Vznikl z té cesty mimo jiné dodnes nerealizovaný dokumentární film, protože tehdejší potencionální producent hodil flintu do žita a dál se tehdy nebylo s kým bavit. Pominu-li však tento drobný detail, zůstala mi na tehdejší výlet kromě 17 hodin videomateriálu nejen řada fotografií... (na foto z r. 2004 je Melaka-jih, Kedah-střed a Pinang-sever)

...ale i vzpomínek a vědomí, že se mám kam vracet.

Ten letošní návrat roku 2014 byl nutný - alespoň pro mne - i z jiného důvodu. Měl jsem totiž před sebou svým způsobem "tajný" úkol a v jistém směru i misi.

Znáte to. Občas děláte to či ono, jste tam nebo onde a najednou vám něco říká "udělej to a to". A vy ten šestý smysl (?) buď poslechnete nebo ne, nebo se náhle situace nějak zamotá... a vy ten úkol šestého smyslu nemůžete splnit.

Tak přesně tohleto se mi stalo před deseti lety!

Byli jsme v severozápadním městě Ipoh, hlavním městě státu Perak. Jednou z hlavních turisticko-historických vzácností jsou zde tři skalní chrámy - čínské buddhistické temply - Sam Poh Tong, Ling Sen Tong a Nam Tin Tong. Byl jsem jimi tehdy okouzlen, jako ostatně celou takovou architekturou na malajském poloostrově.

(Tady máte foto z letoška - Ling Sen Tong. Při kliknutí se zvětší do přijatelné velikosti.)

Podlehl jsem i mistním tradicím a udělal jsem si i předpověď. Tedy - třásl jsem speciální nádobou s hůlkami s čísly - tak nějak to vidíte na foto vpravo. Až z nádoby jedna hůlka vypadla. S ní jsem pak šel k věštci pro papírek s věštbou a aby mi ji přeložil.

No, nedopadlo to tenkrát, pokud si pamatuji, zrovna suprově - v  podstatě to mělo blokovat veškeré snažení na status quo. V takových případech je jedno řešení: pokusit si naklonit bohy zapálením vonných tyčinek či dokonce spirál. Samozřejmě, že jsem to chtěl udělat. (Lidská víra nebo pověrčivost, nazývejme to jak chceme, je bezmezná.) Jenže se tehdy nějak časově zamotala situace - doprava na ono místo není jednoduchá - a byl jsem okolnostmi dotlačen, že musíme stihnout autobus... a ještě nás čeká jeden důležitý úkol: koupit pomelo. Ipoh je proslaven jako pěstitelský region a jeho opravdu mimořádně sladký druh pomelo se nedá nikde jinde koupit než tam. A tak na zapálení tyčinek či spirály tehdy nedošlo. A to byl ten můj dluh, který jsem teď přijel sem splatit - protože všechno se tehdy zablokovalo, přesně podle věštby. Přede mnou byla mise si bohy nakklonit.

Má druhá cesta, po desetiletech měla tedy jasný cíl. Výlet na Ipoh. 

Byl to krásný zážitek po všech stránkách. Stejně jako před deseti lety i tentokrát jsme se také setkali s Andyho známým, který se nám mile věnoval a provedl nás všemi zvláštnostmi tohoto kraje. Protože i zde jsou různá krajová specifika, asi jako třeba v moravském regionu u nás. A to včetně přírodních krás - vápencových hor a jeskyní.

Město Ipoh samotné je zvláštní směsicí archtektury. Je tu hodně znát vliv britského kolonizátorství - pochopitelně hlavně v centru.

Zbytek města se mění v moderní sídliště a užitkové stavby, včetně nákupního centra a autobusového terminálu, kam jsme přijeli z Kuala Lumpur.

Andyho kamarád v Ipohu je Číňan. Je učitelem a to dokonce učitelem mimořádným. Má totiž hluboké znalosti malajštiny a tak ji vyučuje všechny čínsky hovořící dospělé zájemce o tento jazyk. Jak jsem vyrozuměl, o studenty opravdu nouzi nemá.

Nás ovšem provázel po místních zvláštnostech, zejména kulinárních. Také hned první den, kdy jsme přijeli a on se nám nemohl kvůli pracovním povinnostem věnovat, nám radil, ať večeříme v čínské restauraci Restoran Pusing Public. Trochu se to přitom zamotalo. Komunikovali jsme totiž přes iPad a komunikační program Viber. A ten ke každému jeho textu - a diskutovali jsme výhradně o tom kam se máme jít najíst  - připojil mapu. Pořád tu samou stejnou. A to nešlo poněkud dohromady. Zatímco náš hostitel tvrdil, že máme restauraci přímo naproti hotelu - a měl pravdu - já jsem hledal onu restauraci podle připojené mapy. A náhodou, v tomto místě ta restarace byla také. Jenže to bylo vzdálené až na opačném konci města! Byl z toho docela dobrý propletenec, ale dobře to dopadlo. Vyjasnili jsme si, že Viber automaticky připojuje mapu s polohou bydliště našeho známého a nikoli polohu restaurace, kam máme jít. Usadili jsme se pak na večeři v restauraci opravdu v té přes ulici.

Ačkoliv má Restoran Pusing Public v názvu slovo "veřejná", lidovka to zrovna nebyla. Už jen podle cen - startovní cena byla na 350Kč u malé porce a 550 Kč za velkou. A když jsme se rozhlédli po sále, pochopili jsme, že tohle je opravdu lepší restaurace. Pro střední a vyšší třídu. I podle oblečení přítomných. A rozhodně tak nebyli oblečeni jen kvůli tomu, že byl zrovna poslední den oslav čínského nového roku.

Druhý den jsme se setkali s naším známým a rovnou nás zavedl na místní snídani. A později i na oběd. Mně přitom nesmírně potěšilo, že tady nebylo pálivé ani jedno jídlo. Tedy moje. Proto jsem si dal třeba k snídani čínské "pao" bochánky, což je taková čínská obdoba našich kynutých knedíků - na sladko i na slano. * S nemenší chutí jsme ochutnávali o pár hodin později i pomelo - mohutné citronové plody, jak je známe u nás. Chu_tově, především sladkostí, jsou ovšem docela někde jinde.

Na co nás náš čínský kamrád pozval k obědu pochopitelně netuším. Ale jakkoli nejsem zrovna super milovníkem ryb, tohle bylo velmi chutné jídlo a na rybě jsem si opravdu pochutnal.

A pak přišel na řadu hlavní účel naší návštěvy: trojice templů. I po těch desetiletech jsem byl doslova očarován chrámy umně vestavěnými do vymletých vápencových skal.

A protože byl čínský nový rok, vítala nás v jednom buddhistickém chrámu poněkud neobvyklá vánoční skladba. Jakou melodií se přitom čínská hudba "inspirovala" jistě nemusím psát.

V templu Ling Sen Tong jsem pak zapálil onu duchovní spirálu aroamtických bylin. A musím přiznat, že se věci posléze začaly čistit - což já bezpečně poznám, když se mne začínají dotýkat drobné nepříjemnosti: jako by mi okolnosti chtěly sdělit, že takhle dál ne atd. ...

Zdá se, že mi tedy bohyně štěstí Goddess Kuan Yin dala najevo, že mi je nakloněna. 

Třetí den nás čekalo malé překvapení. Už od časného rána se mi do podvědomí spánku mísily jakési podivné zvuky, něco jako když člověk zapomene vypnout televizi. Kouknul jsem z okna a ejhle: celkem poklidná ulice se najednou změnila v nedělní nikoli tržnici, ale doslova bazar - kde každý obchodoval s čímkoli.

Nabídka byla opravdu pestrá.

A bazar trval nekonečně dlouho, až jsme měli co dělat, abychom se vymotali na snídani a později i na taxi k odjezdu z autobusového terminálu za městem. Jinak než taxíkem se to zkrátka zvládnout nedalo. Ale i v jídelně nedaleko terminálu to vzpadalo, jako by tady ten bazar pokračoval. Zkrátka tu bylo takové množství lidí a takový provoz, na jaký nejsme u nás v Čechách zvyklí.

A tak jsem splnil svoji hlavní malajskou "misi". Nechci nic zakřiknout, ale bylo znát, že se věci čistí jak se patří. I když mne potkala řada nepříjemností, z každé jsem se svým způsobem radoval, že se zbavuji nánosu špatností. Asi nejnepříjemnějším bylo v tomto směru, že jsem se jednoho večera ztratil!

Ale o tom až v přespříštím pokračování.

Osud na mne totiž naložil ještě jednu "misi" - tentokrát neplánovanou. V podstatě jsem zařizoval naprosto neplánovaný výlet na severovýchod Malajsie - do mořského resortu. I tady na mne čekalo nejedno překvapení... A o tom pro změnu příště.