Historie jednoho talíře

Jednou za čas jej vyndám ze skříně a věnuji mu veškerou péči spolu se vzpomínkami, kterou na něj mám. Je vysněný, vytoužený. A je tak trochu jako důkaz, že jsou věci mezi nebem a zemí...

Zařadil jsem se disciplinovaně do fronty. Stál jsem na kovové podlážce jídelního autobusu. Hotová restaurační kuchyně s výdejním pultem. A tak trochu překvapeně jsem zíral, jak to má ta zahraniční produkce vymyšlené a zorganizované.

Psal se rok 1990. Jedna z prvních zahraničních produkcí zde natáčela film Kafka, svébytnou koláž životopisu Franze Kafky. S Jeremy Ironsem v hlavní roli. Revoluce pohnula "železnou oponou" a filmaři využili možnost natáčet v autentických kafkovských reáliích staré Prahy.

A tak se, mimo jiné, cosi kdesi natáčelo, kolem ulice v Ostrovní... a mně pomocný režisér zavolal, zda bych jim neudělal malou roličku "masochisty". Malým rolím se nikdy nevyhýbám. Od roku 1981, kdy jsem po vysoké filmové škole vstoupil do filmového světa, jsem těch rolí dodnes vytvořil téměř 100, jak jsem si spočítal.

Pokud si vzpomínám, tak má "role" spočívala v tom, že jsem byl v jakési místnosti. Tady mne pomyslnými důtkami šlehala lehká ženština. A já si to - řečeno dnešním jazykem - užíval.

To bylo celé. Tedy nic světoborného. Prostě, bylo třeba "dodat tělo" a patřičně se tvářit.

Navíc jsme byli vidět pouze skrze jakési zamřížované okno. A tvořili jsme tak jakýsi kolorit pro hrdinovy - Kafkovy - pochůzky starou Prahou, plnou podobných "dobových" bizardností, jako bylo autorovo dílo samo.

Ani nevím, zda se to v tom filmu objevilo; protože i jiné moje herecké extempore, kdy jsem ve frontě půl natáčecí noční směny klepal Jeremy Ironsovi na rameno a říkal : "Excuse me" tak bylo vystřiženo.

A tak jsem tedy v noci stál na oné kovové podlážce a těšil se na "zaslouženou" večeři. To jsem ještě nic nenatočil, ale časově jsem byl přivezen dle natáčecího plánu, abych se stačil včas nalíčit a převléknout do kostýmu. Tím pádem mne pomocný režisér Petr Hartl přivítal slovy: "Je čas, jdi se napřed najíst."

Dnes už to nikomu nepřijde, ale v roce 1990 byl podobný autobus zázrak. Do té doby bylo občerstvení v podobě z domova přinesených namazaných chlebů, vlastní termosky s čajem či kafem... později pro herce fungoval jakýsi malý český bufet s párky, kafem, čajem, nějakým tím koláčem; kde byla bufetářka podnikavější, připravila chléb namazaný paštikou apod. A tady najednou restaurace v autobuse! Výběr ze tří jídel, příbor a podlouhlý porcelánový talíř! Elegance sama.

Toto ovšem nebyl obyčejný talíř, ale tzv. firemní - vyráběný pro onu restaurační firmu First Unit Catering - neboli "ketering", jak se dneska vžilo. A zespoda na talíři dokonce razítko výrobce.

Nebudu vám nic zastíral, ten talíř se mi líbil moc. Jak tvarem, tak přiměřenou keramickou váhou - tak akorát do ruky a na slušnou porci jídla s přílohou. Zatoužil jsem po něm, ale protože jsem byl slušně vychovaný, nejen že mne nenapadlo jej odcizit, ale ani jsem se neodvážil o něj oficiálně požádat. Patřil jsem k oně sortě filmařů a štábů, kteří nedělali ostudu. Jakkoli jinak jiné fimovací skupiny v tomto směru zrovna neexcelovaly a na taková místa vlastníci filmaře zpravidla dvakrát po sobě nepouštěli.

Jídlo jsem tedy dojedl, talíř odevzdal do kádě s talíři (autobus měl k našemu překvapení i automatickou myčku). A šel jsem se připravovat na filmování.

Uplynul asi rok.

Dělal jsem na jakémsi filmu záskok při dokončovacích pracech; tedy při ozvučení filmu, čili postsynchronech, v ateliéru č. 4 na Barandově. Tomu ateliéru se dodes říká "dřevák". V jeho přední, zděné části je ono zvukové studio. Tehdy to ještě byla stará technologie na filmový pás, promítaný "ve smyčce" na plátno. Vypadalo to asi takto.

 K tomu zvukovému ateliéru přísluší produkční místnost a v ní ještě malá šatnička. Prakticky nepoužívaná. Už nevím jak se to v pauze semlelo, ale do té šatničky jsem nakoukl a ejhle! Na zemi onen oválný talíř..! Zapomenutý, se zaschlým, lehce plesnivým jídlem. Opravdu, tu šatničku snad rok nikdo neotevřel.

Co následovalo?

Pochopitelně jsem se zaradoval. A zaschlé jídlo pro mne není žádnou překážkou. Zašel jsem na WC, řádně talíř odmočil horkou vodou a - byl můj!

Krádež to není.

Talíř už nebylo komu vrátit.

Inu, tím mi "nebesa" splnila jednu touhu a jedno přání.

Takový malý zázrak. Jako, že se u filmu říkalo: "Nemožné do tří dnů, zázraky ihned!" Tady jeden byl.

A tak jednou za čas ten pečlivě uložený talíř vyndám ze skříňky na nádobí. A použiji jej. Na nejrůznější jídla... ale hlavně: na pohodu.

Dneska už je pro mne nejen vzpomínkou na film Kafka, ale vůbec na celou moji barrandovskou éru - i když jsem se s ní rozloučil téměř lusknutím prstů, protože v nových časech jsem nehodlal přistoupit na některé, občas dodnes užívané praktiky filmové divočiny české produkce. Bylo pro mne důležitější si zachovat určité morální zásady a principy než točit filmy.

Ale na film samozřejmě nezapomínám. Mám jej dnes jako hobby a koníček, třeba i při hraní malých rolí, jako kdysi na filmu Kafka. A nebo když si udělám snídani.

Všechna foto: Martin Faltýn