Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 4

"Toulky Istanbulem" - Služebně jsem cestoval přes Istanbul, ale nikdy ne soukromě. Až teď cestou do Malajsie. A je to pohoda se toulat neznámým městem, ale i adrenalin - když se ztratíte!  

Ráno vstáváte poměrně brzy, protože víte, že pozdě večer už odlétáte. A tak se toho snažíte stihnout co nejvíc. Jak se ukázalo v mém případě, bohužel, tak trochu i proti své vůli.

Při toulkách cizím městem vás zajímá ledasco. Domy, příroda, lidi, různé obchody - do kterých se natlačíte vy sami a nebo vás do nich -  na dálku - natlačí rodina, jak se ukázalo v mém případě později.

Napřed použijete zkratku přes místní lanovou ovšem pozdemní dráhu Tunel... Ve vztahu k té naší petřínské lanovce vypadá tak trochu jako její starší sestra; možná i technologicky - ale to si dohledejte sami.

A pak už hurá k přístavu, kolem prodavačky modlitebních korálků zvaných "subha" (nebo též tashbih).

Dopřál jsem si výlet po moři, na tureckou část Istanbulu. Byl jsem ale dopředu varován, že tady není mnoho co ke shlédnutí. Jen se mi to potvrdilo. Naštěstí jsem využil nikoli výletní lodě, ale běžné linkové přepravní lodi a tudíž jsem jel istanbulskou "lítačkou" (viz Blog č.2).

Cestou se bylo nač dívat a víc fotografií najdete pochopitelně v galerii.

Zde na příklad můžete vidět v pozadí další budoucí dominantu ve výstavbě: pochopitelně televizní věž. Následovalo foto na památku, rychlá cesta zpět a další část výletu.

Pak jsem se historickým centrem povozil tramvají, no povozil... zabloudil jsem.

Vtip byl navíc tom, že nevím co se stalo s Google mapami, ale možná je ten den někdo začaroval. Když jsem totiž hledal potřebnou stanici metra, poslal mne z centra tramvají opačným směrem. Když už jsem se chytil a "někam" jsem dojel a vystoupil z tramvaje, opět mne posílal opačně.

Mělo to "jednu výhodu", že jsem se dostal na místa, která bych jako turista asi těžko navštívil.

Ušel jsem dobře km než jsem pochopil tu zradu. Nakonec jsem se vrátil na tramvajovou stanici a pak už jsem se chytil v opačném směru.

Ale to byla jen "předehra". Ten hlavní šok měl totiž teprve přijít. I pro Google mapy. Ovšem až později.

Nyní jsem měl před sebou jeden úkol. Navštívit moderní obchodní centrum nedaleko hotelu. Zde jsem se chtěl najíst a také splnit jednu objednávku.

Jakkoli se bez mučení přiznávám, že jsem milovník fastfoodové kultury, tak tady jsem především hledal něco originálního.

A tady byla nabídka opravdu rozmanitá. Vedle u nás známých tradičních firem tu ale byla spousta dalších. Nakonec jsem objevil jednu pro mne velmi zajímavou a v galerii se podívejte, co jsem nakonec snědl opravdu s chutí - i když vím, že základem byly zčásti polotovary.

Důležitý byl ale onen úkol. Ráno totiž zazvonil telefon a v něm, se ozval přítel, tou dobou už čekající v Malajsii až přijedu. Po běžné konverzaci typu "jak se máš" následovala z mé strany logická otázka:

- A co mám přivézt?

- No, určitě baklavu. Dvakrát. Tady chtějí ochutnat tu pravou tureckou.

A tím to bylo dáno. V daném obchodním centru jsem musel hledat dlouho. Spíše ovšem šťastnou shodou okolností jsem našel příslušný obchod. Prodávali tady jednak lokum, který nikdo z nás doma nemusí, jednak baklavu a další drobné sladkosti. Trochu jsem napřed "zevloval", abych si udělal představu o tom, jak to chodí. A pak jsem se dal do nákupu.

Prodavač už byl netrpělivý, ale myslím, že jsem mu i tak trochu vyrazil dech, když jsem si "poručil" celý sortiment ve třech kusech dvakrát. Prodavač se pustil do skládání (výsledek v galerii). Občas mi dal nějaký drobný skrojek ochutnat. A já si navíc poručil malou pikolo kávu. Dobrou, silnou a sladkou. Baklavy byly nakonec dvě kilovky a já jsem zaplatil celkem tisíc korun. Přikoupil jsem si k tomu firemí látkovou tašku, aby to bylo se vším všudy.

Po nákupu následovala cesta do hotelu, pochopitelně.

A tady to začalo.

Z obchodního centra, od stanice metra, to byl pěšky hezký kus cesty. A šlapat ty dva kilometry v tom horku se mi nechtělo. Protože jsem si pamatoval čísla dvou autobusů, rozhodl jsem se, že pojedu s nimi. Za taxík se mi za ten kousek cesty platit nechtělo.

Přešel jsem na protější stranu silnice a přidal se ke skupince čekajících. Postupně tady ale narůstala nervozita. Občas někdo moderní technikou vybavený on line kontroloval jízdní řád (stanice autobuslů jsou v tomto směru v Istablu vybaveny QR kódem! s aktualizací GPS pozice autobusu). Nic totiž dlouho nejelo. Pojednou však někdo přišel a já jsem z jeho gestikulace vytušil, že protože je rekonstrukce silnice někde, tak tímto směrem nic nejezdí a musíme na opačnou stranu směrem k obchodnímu centru!

Trpělivě jsem čekal, až pojede "moje číslo". Pochopitelně spoje odjely těsně před tím, než jsem přešel silnici. Pak další autobus konečně přijel snad za půl hodiny a my jsme jeli. Opačným směrem.

- Inu, je objižďka, - říkal jsem si.

A tak jsme objížděli. Napřed jedno staveniště, potom druhé, pak jsme tak nějak kroužili - dokonce kolem Trumpovy budovy, kterou jsem neopomněl vyfotit...

To mi bylo ještě veselo.

Pak jsme jeli dál a já si říkal: - Aha, za chvíli odbočíme postranní uličkou a sjedeme to na ulici kolem hotelu... -

Jenže jsme neodbočili ani první, ani druhou a naopak se autobus vydával dál a dál... a já začínal nervóznět. Google mapy nemilosrdně vyčerpávaly baterii iPhonu (a jak se před pár dny ukázalo i mobilní data - byl to výlet za 2,390Kč!). A my jsme jeli už dobrou čtvrt hodinu. Projížděli jsme kopcem, vilkami někde nad městem a já si ani netroufal vystoupit na opačný směr, protože nebylo jisté, co je tam za zastávku.

Řeknete si, "hlupče, vem si taxíka!" No jo, ale já v tu chvíli s hrůzou zjistil, že si nepamatuji jméno hotelu! A hotelová vizitka zůstala - samozřejmě na pokoji v hotelu.

To už jsem si nadával do idiotů... Pak jsem sice "pro uklidnění" ten hotel na Google mapách našel... ale zatím nebyl v dohledu jízdy jediný taxík a baterie ve finále klesla na 13%! A moje nervózní paměť si prostě nedokázala udržet ani tak jednoduchý pojem jako "Hotel Regno"!

Uklidňoval jsem se jedině tím, že je teprve 16 hodin a já letím krátce po půlnoci.

A skončili jsme po dalších 10  minutách - na hřbitově za městem!

No, rozhodl jsem se pochopitelně jet zpátky autobusem. Taxi na hřbitovech nečeká, zákazníků je tu jaksi pomálu. Jenže: řidičovi autobusu končila směna, byl dost naštvaný, div mne z autobusu nevykopal - anglicky pochopitelně nemluvil - nakonec pochopil oč mi jde a naštvaně rukou mávnul jedním směrem.

Pochopil jsem, že tím směrem je autobus zpět. Čekající. Štěstěna se ke mně opět přiklonila. Po dalších 10 minutách jsme vyjeli a já s mojí fotograficku pamětí poznával místa, kudy jsme projížděli směrem tam.

Po dalších XX minutách jsme spatřil jméno postanní ulice, jejíž název totožný s autobusovou zastávkou u hotelu, jsem si pracně vtoukl do mozku, stejně jako už centrálnější místa a řekl jsem si, že na příští zastávce bych mohl vystoupit. A povedlo se!

V tu chvíli jsem si připadal podoben trosečníkům, kteří po dlouhé plavbě spatřili rodnou hroudu, abych použil literární klišé. Po nějakých 200 metrech jsem se dokodrcal do hotelu a začal... balit na odlet.
 

Rozumně jsem se rozhodl neriskovat a na odjezdové místo autobusů na letiště jsem se nechal odvézt taxíkem, který mi objednala hotelová recepční. Kufr vyvezl pikolík a taxikář naložil do zavazadlového prostoru taxíku. Se všemi jsem se poctivě vyrovnal tzv. "bakšišem" neboli spropitným. Dáma recepční napřed trochu brblala, když jsem po ní chtěl drobné za padesátku, ale potom se usmála, když jsem jí z drobných podal desítku. Pikolík dostal pět lir a taxikáři jsem za ten kousek dal tuším 8 lir navíc, prostě jsem to zarovnal bankovkou na 20 lir a nechtěl zpátky drobné. (Tak jsem byl vynervovaný a plný radosti, že už je to snad vše v pořádku.)

A hurá autobusem na letiště. Tady, jak už jsem předeslal, se hotovými neplatí, ale musel jsem si doplnit drobné do "lítačky". A jelo se.

Konečně jsem tedy kolem deváté večer byl na letišti.

Upřímně, nové letiště se mi moc nelíbí. Považuji je tak trochu za "Potěmkinovu vesnici". Od gate A do G je to snad dva kilometry; je to postaveno zrcadlově. A všude tedy jen obchody (na duty free ceny nespoléhejte). Míst k sezení málo, v celé hale spíš žádná a na těch pár spolehlivě někdo spí.

Nové letiště je prostě načančaná ratejna.

Najdete tu na opačných koncích po WC a také po občerstvovacích koutech s jídlem, za něž platíte "doslova zlatem", jak se říká.

Sice to bylo chutné, ale všimněte si toho "elegantního" plechového tácu o nějž jsem se strkal s jakousi drzou místní, rovněž cestující, povýšeně se chovající ženštinou. Praštit ji tím tácem bylo málo. Podáváno na laciném keramickém nádobí, jídlo spíše nevzhledné - jak z pouličního bufetu. - Děkuji, za ty peníze raději příště budu o hladu a počkám si do letadla.

Což se konečně podařilo... a já se mohl "uvedebit" v těsném letadle starého nepohodlného Boeingu, s "hygienickými" koženkovými opěradly a sotva fungující televizní obrazovkou (bez USB napájení, s hrami, které spolehlivě zamrzly obrazovku, apod.). Těšil jsem se zkrátka na 10 hodinový stísněný let, naštěstí s docela slušným servisem...

I v Malajsii na mne pochopitelně čekaly další zážitky. Tak zase příště, možná v pátek

Teď ještě ale pár istanbulských galerií.

Istanbul 4

Istanbul 5

Vzhledem k svátkům, další blog až zase za týden, v pátek 12/7.

----

Všechna foto: Martin Faltýn