Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 5

12. července 2019

"Hurá do Malajsie" - Po dvou a půl dnech v Istanbulu konečně do Malajsie! A první cíl? Samozřejmě hlavní město - Kuala Lumpur. A moje "malajská rodina".

Vy, kdož sledujete moje blogy déle nebo dokonce pravidelně, tak víte, že mám 17 let malajského přítele. Proto jsou moje cesty do Malajsie něco jako cesty domů. A pochopitelně i do jeho rodiny, která mne beze zbytku přijala "za vlastního". Hned při první návštěvě v roce 2004. A kdo může říct, že se na příklad účastnil pravé malajské svatby.

Takže mne ani tentokrát nepřekvapí, když mi 28 letý mládenec Habib, kterému při mé první návštěvě v r. 2004 bylo 13 let, dnes už sám hlava rodiny, stále říká "uncle"... a dokonce se věnuje celý den mně, mému příteli a dalšímu našemu českému kamarádovi Petrovi, a to i přes to, že jeho manželka má zrovna narozeniny.

Spíme samozřejmě v rodinném domku, který stále ještě patří příteli, pak jeho sestře a jednomu z dalších bratrů. Domek za ta léta trochu zchátral; nu což - my taky nemládneme. Z dětí se stali dospělí, mnohdy již sami hlavy rodin, my dospělí jsme zestárli zrovna jako ten domek... no a někteří již mezi námi nejsou. Jedni zemřeli věkem, jiní odešli díky nemocem - což nás zrovna jeden z přítelových bratrů nepotěšil svým skonem 30. prosince vloni. Ale ti co žijí, žijí všichni dál a naplno - svými všedními radostmi a starostmi, no zrovna jako u nás.

Hned první večeře je rodinná. Malajci nevynechají žádnou příležitost, aby se rodina sešla. Nejlépe několikrát, protože se všichni najednou na návštěvu nevejdou (13 dětí bývala v Malajsii norma, dnes tak 3-5) .Takže to, že jsem přijel ani ne týden po příteli a Petrovi, je další důvod k setkání. Jak vidíte, sedí se u stolu i na zemi na rohoži. Jídlo je ovšem typicky malajské - řádně pálivé. A to i pro děti a mládež. Porovnáte-li jídlo připravené v restauraci nebo doma, zas takový rozdíl mezi tím není. Ani v pálivosti. :)

Fotografie v plném rozlišení i ve větší nabídce najdete pochopitelně v galerii.

Když se přenesu oněch 15 let zpět... (1)

Od samého začátku mi na mých nových příbuzných bylo sympatické, že mají smysl pro humor. Já nevím, jestli to byla šťastná náhoda, že jsem potkal zrovna tyhle lidi. Ale pokud jsem mohl potkat lidi i mimo "rodinu", bylo to velmi podobné, Vždy srdečnost a dobrosrdečnost. A otevřenost - v dobrém i v chmurách. A nejen proto, že jsem cizinec.

Tehdy jsem díky nim zcestoval velký kus malajského poloostrova; zavítal i na pravou malajskou vesnici, kde se opravdu chodí před jílovitý dvůr na WC (ovšem nikoli suchou kadibudku, jako u nás, nýbrž jsou to šlapky se splachovací hadicí ...). Poznal jsem, jak se žije v takové vesnici s rýžovými poli a v neustálém boji s byť kultivovaným, ale stále přeci jen tropickým pralesem.

Když se přenesu oněch 15 let zpět... (2)

Abych se ale vrátil k tomu jídlu. Kdykoli jsem tam byl (2004,2015 i letos 2019), překvapilo mne, že ani kvalitou ani chuťově nebyl zkrátka rozdíl mezi jídlem uvařeným doma a v restauraci.

Jak jsem předestřel v první části - hygienici a ČOI by dostali asi ze zdejších podmínek a stylu psotník. Ale bát jsem se nikdy nemusel. Vše je dostatečně provařeno, prosmaženo i prokořeněno.

Když jsem tam byl poprvé, celé tři týdny, velmi rychle jsem se naučil být ve střehu i když mi přítelova sestra tvrdila:

- Tohle nepálí.

Kdepak! I to "nepálivé" jídlo bylo na naše poměry ostré, s chili nebo kari.

A tak jsem to už zkraje druhého týdne "vzdal". Požádal jsem, zda by mi nemohli koupit toastový chléb, máslový margarín a marmeládu. Poctivě, po zbývajících 14 dní pobytu, jsem si pak dělal k snídani aspoň jedno nepálivé jídlo denně. Protože, vězte, že se snídaní se doma extra nikdo nevaří. Dojí se, co zbylo ze včerejší večeře a hotovo! Jen já jsem dostal milostivě výjimku.

Od té doby, celá ta léta, se mi přítelova sestra Teh směje:

- Martina si klidně vezmu na byt a na stravu. Toho je lehké uživit. Stačí mu toast s máslem a džemem!

Malajsie je místem, kde se setkávají (ano, v minulosti i střetávaly, ale to si najděte na internetu.) nejrůznější kultury a náboženství. Vedle architektury, kostelů, chrámů a mešit, třeba i muzeí, tuto různorodost prezentují samozřejmě i samotní lidé. Poznal jsem to už v onom roce 2004 - na příklad na festivalu Citra Malaysia, pořádaném pod záštitou Ministerstva pro turistiku.

Obrovské množství zajímavých míst, pamětihodností - Malajsie je v tomto smyslu doslova ráj. A přiznám se, že zde mám i svá oblíbená místa, která jsem (až na letošek) nikdy nevynechal. Jako třeba buddhistický chrámový skalní komplex u města Ipoh, které samo o sobě je zvláštním regionem v regionu. Nebo skalní jeskyně Batu Cave nedaleko Kuala Lumpur.

Líbilo se mi třeba i v Georgetownu na severním Penangu... kde se procházíte po nábřeží. A najednou jdete kolem mohutného hotelu britského palácového koloniálního stylu. S úžasem tu čtete pamětní desku: "V tomto hotelu Rudyard Kypling začal psát svůj nejslavnější román Knihy džunglí". Úchvatný je také region s městem Melaka, tady mají návštěvníkům přístupnou kopii pravé španělské galéry, kterou vyzvedli ztroskotanou přímo u pobřeží. (viz galerie).

Nejslavnějším obrazovým architektonickým symbolem Malajsie a Kuala Lumpur je ovšem dvojice budov známá pod názvem Petronas Towers. Při mé letošní návštěvě se mi konečně podařilo se dostat dovnitř na exkurzi. Ale zde vám nabídnu jejich asi nelepší foto, které se mi kdy podařilo. Nakonec jsem z něho nechal udělat přítelovi velké fotoplátno na stěnu.

Jak se říká: tolik úvodem a příště o mém jednodenním pobytu v Kuala Lumpur - což bylo něco jako splašená jízda ve stylu "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii".