Ani jsem se neohlédl a je jich - 1000!

Koho? Blogů. Když jsem začal psát ten první pod názvem "Svět je kulatý míč a my do něj kopeme", vůbec jsem nepředpokládal, že jich napíši tolik. A najednou to uteklo. A je to tu!

Lidé se pouštějí do psaní blogů z nejrůznějších důvodů - všechny však spojuje pár společných momentů. Chtějí se z něčeho vypsat a o něco se podělit. Všichni věří, že to co napsali, si své čtenáře najde.

Mým pravým důvodem bylo, že nevydržím dlouho nic nedělat.

A tak jsem při přestupu mezi dvěma zaměstnáními a dvou měsíční pauze přemýšlel, čím se zaměstnat. Neřekl bych, že jsem zrovna workoholik, ale ADHD se mnou občas úspěšně cloumá ještě teď. Věděl jsem, že se musím pustit do něčeho smysluplného neboť zkušenosti jsem už v "nicnedělání" měl.

Když jsem pracoval na Barrandově u filmu, byl tam systém umisťování členů štábu na film. Jednou se stalo, že jsem byl asi týden "nenasazený" (ano, říkalo se tomu slovníkem poněkud staršího data). A pamatuji se, že jsem z nicnedělání pomalu lezl po zdi. Na období 90. let, kdy jsem byl tzv. na volné noze (kdo si nezkusil, když mu vypínají nezaplacený telefonní účet, protože není kde brát, nepochopí), na to vzpomínám jako na jedno z nejhorších životních období. (Zachránila mne tehdy, jako vždy, pracovitost, nesedět v koutě a se založenýma rukama si zoufat, ale aktivní hledání a zkoušení "nemožného").

A tak jsem teď hledal jak využít tuto nucenou pracovní přestávku. Až mne napadlo, že bych mohl psát blogy. Hledal jsem kde se do toho pustit... až jsem vsadil na blogy na iDnes a nelituji toho. Ostatně, v rámci tehdejší nabídky jsou tyto jediné, které za ta léta přežily.

Ten můj první blog vznikl 1. září 2008, Jak kdybych šel do školy... Svým způsobem to škola byla.

Byla to škola ani ne tak spisovatelská - to mi šlo vždycky. Ostatně, za svůj nejlepší výkon v tomto směru považuji 120 stránek filmového scénáře, pohádky pro Helenu Růžičkovou, což jsem zmáknul za nějakých 18 dní.

Škola to byla spíše v tom, jaká témata hledat, aby to bylo čtenářsky zajímavé. A také jsem zjišťoval své morální a etické meze - jako, že třeba nehodlám honit čtenost, karmu a psát kvůli tomu populární témata, nedej bože dokonce ze "správného úhlu pohledu".

Škola to byla i v tom, jak vycházet s diskutujícími. Jak vycházet s příznivci. Jak vycházet i s hatery, respektive, jak s nimi účinně zatočit.

Zastávám totiž názor, až na výjimky, jako byl nekrolog za mého kamaráda, spisovatele Aleše Preslera, že se diskuse otevřená nechat má. Naučil jsem se totiž celkem spolehlivě předvídat, kdy se moji "příznivci", jak tyto hatery nazývám, zase ozvou. Na rozdíl od monetizovaných youtuberů, kdy každý příspěvek nese korunky, tedy i od haterů, to tady na blogu "nic nesype" :) Aspoň si člověk bystří mysl - a neustále si ověřuje, jakým vekým Mistrem diskusí byl Aristoteles, když sepsal O sofistických důkazech. Doporučuji článek na Wikipedii - je to velmi, velmi poučné.

To víte, že mne napadlo, jestli by nestálo za to, vybrané blogy vydat knižně. Kdybych chtěl (dneska si můžete knihu vydat i sami). Musel bych m.j. sednout a redigovat; také ohledně fotografií a ilustrací brát zřetel na copyright... atd. Kdoví. Název bych ale měl. Samozřejmě vám ho neprozradím. Ovšem zatím na to nemám potřebnou motivaci.

No, do dodat:?

Stručně a prostě:

HURÁ DO DALŠÍ TISÍCOVKY!