Když prvně na Západ, tak do USA - 3

Na přelomu roku 1991/92 jsem byl pozván na měsíc do USA. Moje první cesta na Západ! Že to nebyla maličkost, je nasnadě. Ale v prvé řadě bylo nutno doletět a překonat administrativní překážky v podobě imigračních úředníků.

Let z Frankfurtu nad Mohanem do Londýna proběhl s menším zpožděním. To jsem poněkud trnul. Navíc, mé nervy neustále zkoušela přemoudřelost pasových a jiných úředníků - přičemž, nakonec se ten imigrační úředník ve Washingtonu ukázal jako nejrozumnější.

V několika málo slovech: z Frankfurtu n. M. jsem musel letět proto, že tehdy z Prahy přímý let byl pouze do New Yorku. Tu cestu ale odmítala moje známá, která mne pozvala. A posléze jsem se jí ani nedivil.

Přiznám se, že let do Londýna si prakticky nepamatuji. Zato pro mne byla celkem úleva, co jsem vyrozuměl z reproduktoru nad mým sedadlem. A sice, že díky zpoždění je pro cestující pro transatlantické dálkové lety připraven zvláštní autobus, který je převeze do "dálkového" terminálu.

Všechna tato hlášení i ta pozdější měla pro mne jedno úskalí: neměl jsem naposlouchané uši "mateřskou" angličtinou. Tedy porozumět všem těm dialektům, huhlání a jánevímčemu od jiných anglických mluvčích byla pro mne docela zátěž. Německá angličtina, anglická angličtina - kde se snad sešli "Jihočeši" s Moravany a Slezany - a nakonec různé odstíny americké angličtiny... to byla pro mne docela zkouška. Má dosavadní praxe byla v podstatě středoškolská a udržovaná částečně rovněž "pen-friend" dopisováním s jinými středo a vysokoškoláky. - To jsem ještě zdaleka netušil, že právě americká angličtina o 20 let později bude na dalších 20 let mým "domovským" pracovním jazykem.

Nastoupil jsem do letištního autobusu a odvážně usedl hned vedle řidiče. To jsem neměl dělat! Mohl jsem si ušetřit jeden šok. Totiž, když jsme přijeli na jakousi křižovatku, kam zrovna rovněž přijížděl jiný autobus - zatmělo se mi před očima! Srážka byla nevyhnutelná! Křečovitě jsem se chopil madla přede mnou, připraven na náraz... když autobusy elegantně zakroužily a vyhnuly se VLEVO. Vůbec jsem si neuvědomil, po jaké straně silnice se ve Velké Británii jezdí.

Transferový úředník přijal ode mne pas i pozvání a já, ještě vyděšen letuškami z Frankfurtu, jsem mu řekl:

"Prý mám mít zelenou kartu, řekli mi ve Frankfurtu."

Takový starší padesátník menší postavy (dobře zapamatovatelný) se znovu zahleděl do papírů. Trnul jsem hrůzou, ale on k mé úlevě řekl:

"Ne, zelenou kartu mít nemusíte, to je v pořádku."

A pustil mne dál.

Zbývala maličkost: najít "gate" k odletu do Washingtonu. Hledal jsem nějakou tabuli... nikde nic. Onen úředník v transferu mne sice poslal k nějaké sekci - ale tady nebyla žádná informace a co horšího, ani nikdo, koho bych se zeptal. Rozumět tomu,co znělo neustále z amplionů v hale bylo pro mne takřka vyloučeno. - Nakonec k jedné přepážce, vypadající jak profesorská katedra, přišla letuška. Okamžitě jsem se k ní vrhl s dotazem.

Dostalo se mi odpovědi, že náš let má asi 2 hodiny zpoždění. A že naše letadlo ještě ani nepřiletělo. Chvíli jsem posedával v hale - moc jsem jí nevěřil. V hlavě mi hlavně strašilo upozornění z cestovky, že letenku nelze vyměnit ani vrátit, ale pouze proletět.

Onen čas jsem využil všelijak.

Za prvé jsem zatelefonoval z veřejné budky v hale domů do Prahy - k sobě domů na záznamník, na pevnou linku - neb v r. 1991 ještě nikdo ani netušil, co jsou to mobily.

Na tehdejší dobu progresivní telefonní přístroj - měl jsem dokonce pípací krabičku s tóny, na dálkové ovládání. Přehrával moje hlášení, ať mi volající nechá vzkaz. A já jsem následně sousedovi Michalovi (měl klíče od mého bytu) zanechal zprávu, že jsem dobře doletěl do Londýna.

Michal byl soused v domě, skvělý kamarád. A moje pojistka, kdyby se doma cokoli dělo atd. Takže v okamžiku, kdy on se vracel z Frankfurtu, kam mne dovezl Škodou 1000MB, já jsem byl v Londýně a chystal se na letadlo do Washingtonu.

/Michal už si, bohužel, tyto moje blogy nepřečte. Zemřel po delší těžké nemoci 24. 12. 2023 - přímo na Štědrý den./

Hledal jsem, jak využít skoro dvě hodiny do odletu.

Odvážně jsem se pustil hlouběji do letištní haly, protože náš odlet byl z kraje budovy. Hlavně jsem si dával pozor, abych se neztratil. Už ani nevím, zda jsem si koupil něco k jídlu... hlavně jsem si tehdy koupil dvě věci.

Coby profesně filmový "maniak" jsem si koupil VHS "War Games". A pak také, protože jsem na to nějak zapomněl či už jsem s tím počítal: zakoupil jsem si bateriový značkový holicí strojek. Stál mne tehdy nějakých 22 liber (1500 Kč, kursem r. 1991). Bohužel, ukázal se být pro mne nepoužitelný. Měl dvě kruhové, frézovité žiletky a po každém oholení se mi nekompromisně udělala na krku vyrážka.

Po dvou a půl hodině nastal čas na náš let do Washingtonu.

Zážitkem pochopitelně bylo pojíždění obřího letadla. Skoro člověk čekal, že přijede těsně až ke sklu naší nástupní zóny. Už nevím, zda již tehdy mělo Heathrow nástupní tunely nebo jen schůdky...

A pak už jsem se pohodlně usadil v křesle. K mé větší, a později menší, radosti na dohled od filmového plátna, na které projektor promítal během letu "zábavu". Dostali jsme klasický cestovní balíček, menu a soutěžní letáček. Ale postupně.

Nejprve jsem pochopitelně studoval menu. Maje na paměti klasický katastrofický film "Letiště", zavrhl jsem rybu (kterou stejně moc nemusím) a dal si kuře s omáčkou. Přiznám se, že mne to nenadchlo - kuře bylo s jakousi nasládlou omáčkou... neurčitá kašovitá příloha. Víc si z toho jídla nepamatuji. Jen vím, že z nápojů jsem sázel na anglický čaj a ten byl dobrý. Přeci Angličané nebudou v tomto směru pít něco špatného!

Zábava byla o něco zajímavější. Ovšem, bylo to setkání s americkou kulturou v první linii. Tehdy jsem byl ještě "zkažený" kvalitní, propracovanou socialistickou kinematografií: Menzlem, Chytilovou, komediemi Vorlíčka, Poláka apod. A tak jsem se ze zde viděného, občas umělecky trochu "kroutil".

Už nevím pořadí. Jedním promítaným filmem byl jakýsi James Bond. K němu jsme vyfasovali soutěžní stírací lístky.  A kdo správně vystíral všechny pole, mohl si zažádat o členství v klubu a dokonce postoupit do slosování o prémiovou kartu British Airways. Samozřejmě, že tam bylo několik chytáků. Omyl ve stírání se nepřipouštěl. Soudím, že moc žadatelů tedy nebylo a já jsem mezi nimi rovněž nebyl. Pokud se pamatuji, o jediný bod. - I tak se musím pochválit, že v té angličtině jsem dokázal vše pochytit a zbytek odpovědí jsem měl naprosto správně.

Druhým snímkem, který si pamatuji, byl tehdejší hit - Sám doma. Jednička. Přiznám se, že jsem během promítání dost trpěl. Uječený kluk, americký chaos, obhroublé až násilnické gagy... jednoznačná komerčnost. Dneska už ten film většina z nás vnímá jako klasiku. Ale jako "malý český člověk" jsem tehdy byl tím filmem dost zhnusen. Stejně jako tehdy u nás začínajícím seriálem Simpsonovi. Dnes si mohu říkat, že jsem buď zblbnul nebo jsem se stal velkým českým člověkem.

Dosti o tom, je třeba v tomto blogu přiletět aspoň do Washingtonu.

To se podařilo. Ovšem první, co jsem k mé nelibosti zjistil bylo že moje taška na kolečkách přišla o tři kolečka ze šesti. Netušil jsem, bohužel, že kolečka jsou odendavací a tak při běžném zacházení se zavazadly na letištích se zkrátka někde "odloupla". Byl jsem rozhodnut to reklamovat!

Napřed jsem však musel projít pohovorem s imigračním úředníkem.

Stál jsem v jakési frontě, pak na mne kývnul jeden z úředníků. Přiznám se, že už si nevybavím jak vypadal. Přičítám to stresu a ničemu jinému. - Nicméně rozhovor proběhl poměrně v pohodě. Úředník byl zkušený a Pozvání pracovnice velvyslanectví, potvrzené všemožnými razítky rozhodlo, že nejsem žádný potencionální nelegál. Razítko do pasu bylo příznivým znamením a cesta do USA byla volná!

A pak jsem se jal vymáhat moje kolečka ke kufru!

Čekal jsem trpělivě spolu s několika málo dalšími cestujícími na zástupce British Airways. Když na mne došla řada, pochopil jsem, že pracovník neví, jestli se má smát nebo mne má rovnou vyhodit. Nakonec to vyřešil šalamounsky a dodnes ten formulář mám schovaný. Pokud si prý zakoupím náhradní kolečka, British Airways mi je proplatí!

Známá na mne čekala na konci výstupní chodby a rovnou na uvítanou dodala:

"Už jsem si myslela, že jsi nepřiletěl!"

Dostala ode mne zvláštní pozornost - marcipánovou růži na dlouhém stonku, v krabičce. A vydali jsme se autem z J. F. K. letiště do Washingtonu.

Můj měsíční pobyt konečně začal!

Všechna foto: autor
Fotografie z USA jsou scany 35mm diapozitivů z r. 1992 a daná kvalita je optimální.

P.S.: Nedivte se, že zatím zde nejsou prakticky žádné fotografie. Měl jsem s sebou pouze 35mm fotoaparát (digitál tehdy prakticky ještě komerčně neexistoval). A filmy - nejkvalitnější a také příslušně drahé Kodak diapozitivy. To pak šetříte s každým políčkem. I tak jsem tehdy pořídil na 400 diapozitivů!