Tokio 2016 - 2. Mávej křídly, mávej!

Po šesti letech mne shoda okolností zavála znovu do Tokia. Pochopitelně se nemohu s vámi nepodělit o své nové dojmy a zážitky a věřte mi, že to občas bude stát za to!

První část jsem nazval "Dvakrát do stejné řeky vstoupíš!" Opravdu jsem měl v Tokiu pocit, jako bych byl odejel včera a ne před šesti lety.

Jak už jsem minule naznačil, volbu leteckého dopravce za mne nerozhodla žádná losovačka, nýbrž cena letenek. Na druhou stranu si přeci jen potrpím na slušné zacházení, i když v ekonomické třídě. Bussiness třídou jsem vlastně letěl jen jednou v životě, kdysi služebně u filmu. Neříkám, že by se mi to skákání kolem mne nelíbilo, ale jak tento servis, prostor v sedačce, tak jídlo a nápoje z mého pohledu neospravedlňují vice než dvojnásobnou cenu letenek.

Na druhou stranu: předpokládám určitý standard.

Nemám rád ty vymoženosti na evropských leteckých cestách, kdy člověku málem nedají ani vodu. A špatný studený sendvič nebo bagetu si člověk musí kupovat. Když už "upustí" snack - je to tak malá tyčinka nějaké odporné sladkosti, že ani tříletému dítěti by to nestačilo. Takhle já si servis nepředstavuji.

Takže jsem byl docela spokojen, když jsem si prošel stránky mého přepravce a zjistil, že nabízí skutečně standardní služby.

Ve světlé té bombastické reklamy, kterou do nás ovšem hustili po celou dobu letu ze všech možných dostupných zdrojů, to zas takový zázrak nebyl. Ať už se to týkalo letecké společnosti nebo samotného Dubaje, kde jsme přestupovali. Té reklamě se ale nedalo uniknout (např. před každým filmem i po něm, na lcd panelu sedadla) a jestli je někde reklama skutečně otravná, pak je to na palubě Emirates.

Ale jinak si na servis nemohu stěžovat, i když to bylo taky trochu dobrodružné a s výhradami.

Zajímavé bylo, a tím se v hlášení šéf stewarda chlubili, že "naše posádka hovoří devíti jazyky". Neberte to samozřejmě doslovně. Nebylo to tak, že by si každý steward či stewardka nacpal do hlavy devět jazyků najednou. Prostě všichni uměli anglicky, nevímkolik arabsky, někdo německy, francouzsky, japonsky... a byla zde i stewardka hovořící "češtinou" nebo "slovenštinou".

"Děvčatům" to v jejich uniformě docela slušelo. Výjimečně toto foto nechám ve velké velikosti.

Foto je z čekání na odlet z Dubaje. Pak už jen odešly do letadla a asi za 20 minut byl ohlášen nástup. Předpokládám, že za těch 20 minut se ta parta nezastavila ani na vteřinu, ale tvrdě makala na přípravě k nástupu cestujících.

O letové zážitky nebyla nouze.

Hned cestou z Prahy do Dubaje jsem si v letadle potvrdil, že duty free tady ne! Nejenže se to nevyplatí finančně, ale i ta nabídka přestává být zajímavá. Většinu toho zboží dostanete i u nás - známou parfumerii skoro jistě - a zbytek? (Jistě jste už ale také udělali zkušenost, že kupovat neznámé značky bez možnosti přivonět si k nim předem, se nevyplácí.) A na hodinky, kde je u tří modelů evidentně stejný strojek a pouze jiný číselník, na to opravdu nejsem zvědavý. Mimochodem, není libo pero za 788 dolarů? To je asi tak nejzajímavější, co je v nabídce, bižuterii a šperky s orientálním nádechem pro dámy nepočítaje.

Ono ani to nakupování v Duty Free na letištích nic moc, včetně jednoho japonského specifika - ale na to si nechme zvláštní kapitolu.

A pojďme raději k oněm letových zážitkům.

Přiznávám: nejsem řádný drobeček. A tak mi poněkud dělalo problémy se dle pokynů posádky letada zapnout. Posléze jsem si cestou tam našel "grif" jak se do pásu vejít. Zato cestou zpět to bylo poněkud jiné -  a to jsem prokazatelně 1,5Kg zhubnul! Možná to ale bylo dáno také tím, že zpátky jsme letěli do Dubaje jednak menším Boeingem než směrem do Tokia a pak zpět do Prahy Airbusem, nikoli  Boeingem.

Už vidím to interní nařízení: "Zkrátit délku popruhů o 1 cm, čímž ušetříme ročně zhruba 1 km popruhů a dosáhneme úspory..." - určitě podobná úsporná opatření znáte taky, stejně jako to, že zákazník v rámci takového šetření nikoho nezajímá.

No, vyřešil jsem to žádostí o prodlužovací popruh - což je věc, kterou jste do té doby možná ani neznali. V podstatě to je samostatný, volný bezpečnostní pás, s paticí na jednom konci a uzávěrem na druhém.

Jinak mám cestování letadlem opravdu rád.

Zejména se mi líbí, když se v kabině uspěchaný den změní v poklidnou noc - což je příjemně navozeno i atmosférou "nebeské oblohy". (Ironicky řečeno: snad kdyby něco, tak aby si člověk zvykal na nebe, ehm za předpkladu, že tam tedy přijde, že.)

Co se mi už líbí méně, když letadlo "kodrcá". Tedy, když vletí do turbulencí. Počasí bylo celkově jakž takž, ale dvakrát nás to během letu pěkně poházelo. Vtip je v tom, že letová trasa za prvé vedla přes afgfánské hory, kde se zřejmě střetávají nějaké vzdušné proudy. A za druhé - podobné proudění panuje mezi Perským zálivem a pobřežím SAE - takže to s námi pěkně házelo po druhé. Pro změnu skoro víc než dost.

Až si člověk říkal v duchu to, co jsem napsal do záhlaví tohoto blogu:

"Mávej křídly, mávej!"

Byly ty turbulence snad příprava na můj nečekaný zážitek v Disneylandu?...

Mám-li se v zmínit o jednom rušivém prvku letového klidu - bývají to někteří spolucestující.

Po řadě zlušeností se snažím jak čert kříži vyhýbat sedadlům blízko míst vyhrazených rodičům s dětmi. Pro děti je těch 5... 9 hodin letu otřesně úmorných a tak se nedivím, že reagují rozmazleností, vřískáním, brečením... Po vzoru nevychovaných mimin nejlépe ve dvě tři ráno, kdy ostatní spí. V takových chvílích je mi král Herodes docela sympatický. Na rozdíl od něj mám ale nekonečnou trpělivost a mláďátka nevraždím.

Tentokrát jsem využil možnosti rezervace míst předem a nekompromisně si na všechny čtyři lety (dva tam, dva zpět) rezervoval místa až úplně poslední.

Dá se přitom celkem pohodlně spát... nikdo vás neruší, pokud vám zrovna nenabízejí krmi. A to ještě v servisním balíčku dostanete nálepku, kterou přilepíte na podhlavník sedačky - Nebudit! -  Vzbudit pouze pro jídlo! - a tu třetí už si nepamatuji.

Ovšem i tak občas dojde k různým rušnějším událostem.

Cestou tam se parta nadšených dam rozhodla, že si pořídí fotografii v oněch slušivých dámských letušských Emirates "kloboučcích se závojem".

Bylo z toho takové to ženské pojuchávání, chichotání jak jim to sluší a "och - ach", do toho natěšená posádka, že nejenže má zábavu, ale že tak propagují Emirates... focení probíhalo nějakým "instax-polaroid" fotoaparátem, s bleskem ... posléze zasunování fotografií do papírových dárkových fotorámečků, což vyvolalo nové radostné švitoření... no zkrátka dámy způsobily rozruch asi na 15 minut.

Jestliže byl tentokrát někdo ze spolucestujících na zabití

- cestou zpět - byl to jakýsi profesionální kytarista. Pochopitelně se staral o svůj nástroj (myslím kytaru) víc než by se staral o své děti... Působil tím mezi stewardy docela rozruch i směšné situace. A přiznám se, že mne nenapadlo vyfotit drobounkou sewardku, jak se táhne s pouzdem jeho velké kytary. A hudebník by buď to byl šetřílek nebo moc nevydělával: letěl s námi ekonomickou třídou. A také úplně v zádu o pár sedadel dál.

Což by na normálních okolností nevadilo... kdyby. Kdyby nebyl nastydlý jako hrom. Už při čekání na odbavení v Dubaji na sebe poutal pozornost občasným pokašláním. A v letadle svůj talent - kašlací, nikoli hudební - rozvinul naplno. Byl dokonce, s prominutím tak s hygienou na štíru a nebo tak hotový z nachlazení, že prostě zapomínal si dávat při kašlání ruku před ústa. Zabalen do dek, se sluchátky na uších, kašlal a kašlal...

Pozoroval jsem jej s tichou hrůzou, zda ke mně doletí jeho bacily, a se vzrůstajícím vztekem, že si mohl aspoň obstarat roušku přes ústa a neohrožovat tak bezohledně ostatní lidi.

Po pobytu v Tokiu, kde každý kdo je sebeméně nachlazený si zacpe nekompromisně ústa roškou, bylo toto jako pěst na oko.

Z Dubaje do Tokia se jinak příjemná posádka "vyznamenala". Hned třikrát. A pokaždé s jídlem!

Seděli jsme tedy úpně vzadu a těšili se na jídlo. Obsluha cestujících v letadle má zjevně svá pravidla. Od středu zpět ke kuchynce, kterou jsme měli bezprostředně za zády.  Díky tomu jsem bohatší o řadu poznatků: jako např. že dámské lodičky jsou neobyčejně vhodné k sešlapávání odpadků do pytle (tedy přes stěnu toho pytle - přímo na odpadky se pochopitelně nešlape). A potom - což jsem původně také nevěděl - se pytel vsune do jakési komory, tam to zasyčí a slisovaný odpad putuje někam dál... Zda to volného prostoru nebo do nějakého většího skladovacího kontejneru, jsem nezjišťoval.

Už v Praze jsem si na internetu zjistil jídelní lístek. Nejsem v tomto směru rád překvapován víc než je nutné. Ale k překvapením stejně vždy nějak dojde. V prvé řadě bylo na lístku zdůrazněno, že všechna jídla jsou halal. No, ovšem, co člověk mohl u Emirates očekávat, že? Ani ve výběru typů jídel na objednávku jste nic nehalal nenašli.

Napadlo mne, co by se asi stalo, kdybych tam rozbalil během letu balíček s pěkně prorostlou slaninou, kolenem nebo šunkou... Maně se mi přitom i v letadle vybavila jedna společenská akce, kde jsme všicni zúčastnění dávali povinně pusu na rypáček hlavy pašíka, ze kterého jsme měli udělanou grilovanou večeři. Bylo by to např. důvodem k vyhoštění z letadla?

Už předem jsme se v Praze ze dvou nabízených jídel rozhodli pro jehněčí. Normálně je s kamarádem nejíme, ale tady jsme si říkali, že by je mohli umět dobře připravovat. A tak posádka servírovala, servírovala a ... až došlo na nás a došlo i jehněčí! A tak jsme si - celkem zklamaně - dali "zbylé" kuřecí. A já - perfekcionalista - jsem si v duchu říkal, co by se asi tak stalo, kdyby si malinko stěžoval.

Cestou zpět byla jídelní nabídka stejná a opět jsme si řekli, že tentokrát do toho jdeme. Tedy do jehněčího. A světe div se! Bylo! Nevím ovšem proč, já jsem si to romyslel a dal si znovu kuřecí. Ne tak mamarád. Ukázalo se ovšem, že cestou tam nad námi bděl anděl strážný. To jehněčí nestálo za nic!

Ale kulinářským zklamáním nebyl konec.

Vypekla nás totiž nudlová polévka. Tedy ne mne, ale malajského přítele. V nabídce totiž byly nudle zvlášť dole na lístku. Ne, nezneužili jsme dovětek v menu "Nudle na požádání kdykoli bez omezení." Ostatně, způsob servírování je poněkud dělal stejně nepoživatelnými.

Požádal jsem o nudle - a po chvíli nám byl přinesel standardní kelímek - jenže někdo to vzadu odflákl: a voda na nudle byla jen vlažná! Skoro jsem měl chuť to tomu stewardovi hodit na hlavu. Kamarád to snědl jsem se zebezapřením (a naštěstí si nudlové orgie vynahradil potom v Tokiu).

A do třetice. Korunu tomu všemu nasadila stewardka.

Objednal jsem si pro sebe a pro kamaráda džus. A ona nějak nešikovně brnkla rukou a polila mi kalhoty mangovým džusem! Naplno, rovnou na ně celý kelímek - ani kapka nepřišla nazmar!

To byla téměř katastrofa!

Co s tím? Trochu to sice letuška se spoustou omluv stáhla z nejhoršího vodou, ale i tak nic moc. Dumal jsem co dál s tím. Řešil jsem závažný probém, jak kalhoty vyčistit. Bylo by to jednoduché až na jednu maličkost: materiálově po každém vyprání ty kalhoty vypadají jako když vypadly krávě z huby. Sice jsem si pamatoval, že je v apartmánu pračka, ale už ne žehlička... a tak jsem pak několikrát opakovaně při procházkách tokijskými obchodními domy pokukovat po jednom zcela novém modelu žehličky - nicméně co s ním potom. V Japonsku je vše na 110V a trafo jsem kvůli tomu kupovat nehodlal.

Ale zpět do letadla. Vstříc mi zde vyšla velmi ochotná manažerka, která mi doporučila pozemní servis v Naritě... ale kalhoty jsem měl jediné a kdoví jak by to všechno dopadlo. Tak jsem to vzdal. Nakonec mi zbyly na kalhotách pěkné mapy, jak jsem si o den později ověřil.

Nezbývalo mi než něco znovu podniknout - kromě rychlého mrskání nohama v zájmu nepostřehnutelnosti - a tak jsem kalhoty znovu podrobil provizorní očistě. Nakonec jsem je stáhnul navlhčenou žínkou a nedal je do pračky.

Dobře jsem udělal! Protože...

...ale o tom za příště.