Advent? Advent! Hurá na zájezd ...a vánoční trhy I.

Tisíce světel rozzáří oči tisíce návštěvníků, těch kteří rozzáří vše na co pohlédnou a kam přijedou. Je v tom i kus vánoční romantiky - zajet si do na vánoční trhy, které máme doma, někam do zahraničí.

Naše cesta vedla tentokrát do Drázďan. Nevím, nakolik cena získaná na slevovém serveru byla skutečně slevová... Tyhle akce mají pro mne spíš informativní charakter, abych nemusel pracně hledat, kam která cestovka jede. A tak se jelo.

Tedy, málem se nejelo. Trochu jsem musel ráno šlapat na pilu, abychom se vypravili a dostali se na místo odjezdu 7,00 včas. Sraz totiž byl v 6,45 a díky soustředěnému úsilí se mi podařilo dopravit sebe a malajského kamaráda na místo odjezdu v 6,55.

Průvodkyně nás neuvítala zrovna příjemně.

"Jste poslední," zavrčela na nás a slepeckou hůl kamaráda sjela drsným pohledem. Zpětně si vybavuji učitelku kouzelnictví z Dívky na koštěti, která v úvodu filmu přezkušuje Saxanu. Naše průvodkyně ve srovnání s ní dopadla lépe pouze v tom smyslu, že měla na hlavě módní frizúru maloměstské paničky.

Jinak se jí nedalo nic vytknout. Statečně vládla celým autobusem, úspěšně funěla a i pšoukala písmenko "p" do mikrofonu a zahrnovala nás spoustou užitečných informací po celou dobu jízdy. Např. v Ústí nad Labem jsme se dozvěděli, že je tu zoologická zahrada, pedagogická fakulta a levné byty. Její pozornosti neušel kdejaký významný kopec, který "by byl vidět, kdyby nebyla ranní mlha" a že hrníčky od punče můžeme na drážďanském marketu bez problémů vrátit a zálohované "ojro" dostaneme zpět.

Celé to bylo vykládáno stylem "tady je sasanka, vlevo ryje kňour".  Inu, už po 15 minutách snůšky jejích průvodcovských kýčů jsem měl chuť si šlehnout.

Jednu chvíli už to ani mikrofon nevydržel a vypnul se. Dostala náhradní. Později se ukázalo, že původní mikrofon má prostě uvolněný kabel. Náhradní průvodkyni jsme bohužel nedostali.

Milá byla průvodkyně i v situaci, kdy jsme měli tzv. "čůrpauzu".

"Stavíme na benzínce, kde je provoz. Tak buďte opatrní, nerada bych, aby byly ztráty hned na začátku zájezdu," poznamenala s krvelačností Lary Croft.

"Ztráty jsou povoleny, jako na vojně," poznamenal jsem. Naštěstí to neslyšela nebo dělala, že to neslyší.

Ztráty se nekonaly a aspoň jsme si užili ranního východu slunce.

Naštěstí, průvodkyně nebyla jediným zdrojem zábavy během jízdy autobusem.

Rád totiž pozoruji rovněž spolucestující. Zatímco kamarád mi včera napsal, že základem jejich autokaru do Vídně byli více či méně opilí vesničani, u nás spíše převládali snobové.

Teda ne úplně. Na příklad za mnou seděly dvě středně mladé dámy, které měly smysl pro můj ironický humor. Před námi naopak seděla zřejmě manželská dvojice středního věku. Ona měla příjemný bílý přeliv s lehce růžovofialovými cákanci. On - módní sestřih dnešních padesátníků. Takový ten centimetrový trávník nahoře a po stranách tak 1mm. Padesátiletý chlap v tom hned omládne na 45. Přiliš jsme nekomunikovali, ale pokud ano, byli překvapivě milí.

Zato sousedi přes uličku - to byla poněkud katastrofa. Dva mladší manželské páry. Pánové lehce pod a přes třicet. A typičtí snobští ajťáci. Upřímně, naposledy jsem takhle sprostou mluvu slyšel před 30 lety u filmu. Čožpak o to, to by ještě člověk zkousnul. Ale despekt, s jakým se vyjadřovali o lidech, byl otřesný. Spolupracovníci nestáli za nic, subdodavatelé z oblasti ochrany objektů a klienti byli nuly... pokud možno méněcenné. A oni sami mistři světa, co na všechno "serou" (cituji). Trochu jsem jim přál ty rozmazlené zlatokopky, které se na ně navěsily.

Přiznám se, že další "účastníky zájezdu" jsem raději nestudoval i když snobů tam bylo evidentně víc. Raději jsem se soustředil na to, kudy jedeme. Zejména pak, když jsme se blížili do finiše a projížděli starým městem Drážďan, na nějaké to místo na výstup i nástup. Abych je později našel.

Jak se věci mění.

Když jsem byl v Drážďanech naposledy před nějakými 30 lety, zdály se mi neskutečně veliké. Asi proto, že jsem měl na nohou ještě socialistické pravé pohory a při prohlídce uměleckých děl v Zwingeru mi na nohou opravdu ztěžkly.

Tentokrát jsem měl boty o poznání lehčí (a do Zwingeru se taky nešlo)... a možná proto se mi zdálo, že Drážďany nejsou zas tak velké. Tedy přinejmenším ta část mezi Hlavním nádražím a starým městem až k Labi. Takže jsem se po celou dobu našeho pobytu v dané lokalitě orientoval bez problémů.

Přijeli jsme relativně brzy.

Kolem desáté, co já vím. A na rozdíl od Čech tady bylo opravdu vše ještě zavřeno - myslím jako obchody a kavárny. Byl jsem na to psychicky připraven z průvodce vánočními Drážďanami, který jsem si našel na internetu. A to včetně mapy.

Také alegorický průvod se teprve formoval. Pan kurfiřt sotva přijel autem...

...papež se teprve představoval svým pacholkům...

...pradleny nečinně postávaly...

...i zbrojnoši u vnitřní tržnice ještě nehlídkovali, i když vstup do této části byl jinak dokonce placený.

A hlavní tržnice byla ještě poloprázdná.

Jediné místo, kde to už žilo, byla ulička Munzgasse, směrem k Labi.

A tak jsem využil toho, že ani nebylo ještě tolik lidí a rovnou ke stánku s punčem!

Každý jsme si dali jiný punč. Dostali jsme jej v milých keramických hrnečcích puclácích. Bylo okamžitě jasné, že si je necháváme. Já jsem paradoxně dostal expemplář s nápisem "Dresden 2015" , zatímco malajský kamarád měl správný letopočet 2016. Každý jsme zde tak byli jakoby v jiném roce.

Pak jsme se pustili do promotávání se mezi stánky,

A když jsme konečně prošli uličkou, na jejím opačném konci jsme si dali pravou německou klobásu bratwurst.

Nevěřil bych, že nepočítaje kávu a tvarohový dortový koláč (tedy onen tzv. cheesecake), že to bude naše jediné jídlo ten den.

Pak jsme se prošli dál po schodech nahoru na nábřeží. Trochu nám to v tu chvíli připomnělo Karlův most.

Nebyl zde ovšem most, ale nábřežní násyp. Nahoře se nám nabídlo několik velmi pěkných pohledů.

Zde se tedy nachází galerie tzv. Vysoké školy obrazového umění.

Ovšem tolik umění, jaké na mne čišelo z hadrového poutače na budově, "bych nepřál ani svému největšímu nepříteli", jak se říká.

V prvé chvíli jsem se domníval, že jde o uměleckou reklamu na nové zfilmování Vinnetoua... Teprve na druhý pohled jsem začal o této smělé teorii pochybovat a došlo mi, že se dívám na výstavu jakési umělecké moderní dekadence. Což mi vzápětí potvrdil česky hovořící průvodce. Ne tu dekadenci, ale to moderní s prominutím umění.

My jsme sem ovšem přišli nikoli ovšem za uměním nýbrž, s prominutím, na WC. Tím jsme měli možnost prozkoumat budovu jaksi zevnitř. Naskytl se nám pohled nejen na líc, ale i na její rub.

Teprve pak jsem si naplno uvědomil, co mi na drážďanské architektuře nesedí. Není z kamene. Je to cihla kamenem obložená. Nevím proč, ale možná nějak to moje podvědomí vnímá. Ale třeba je to jen německé baroko, co mi stylově nesedí. I když je se na co dívat.

Díky této pochůzce jsme tak nějak prošvihli hlavní slavnost. Ani nevím, kde se vlastně odehrávala. Tím pádem jsme neviděli ani maxi štolu, ani její krájení... a nevím co všechno je ještě kolem toho. A tak jsme se vrátili na hlavní náměstí se stánky, k soše památného církevního reformátora.

Sice už tedy bylo po hlavní atrakci slavnosti, ale čile se tu stánkařilo. A bylo se na co koukat. I když zrovna tento prodejní artikl nás neupoutal. Rýžová košťata jsem si do Prahy vézt opravdu nehodlal.

Známému jsme slíbili přivézt hrníček od punče. Zarazilo nás, že tady měli zcela jiné a hlavně se nám tyto vůbec nelíbily. Bylo jasné, že se později vrátíme do naší Munzgasse a dáme si punč s hrníčky pucláky znovu tam.

Najednou se do nás po všem tom chození dala zima. Zjistil jsem, že je tam obchodní patrová pasáž a hned jsme v suterénu objevili kvárničku. Štolu tam také prodávali i když ne levně. Ale my jsme si tam dali hlavně kávu jako menu se zákuskem.

Obsluhující čísník tvrdě kmital. Bylo vidět, že ho zajímá, aby se kšeft hýbal.

Pominu-li nedorozumění ohledně výběru zákusku - kdy byla na vině hlavně má chatrná němčina - nepřišlo mi, že by se v kavárně připravovali přiliš pečlivě. Bylo tam vše ve stylu - dáme sem to, čeho je dost.

Takže v kávové menu nabídce byl višňový řez, ale ve skutečnosti "už nebyl". Rozhodl jsem se pro švestkový, ale v naší německé konverzaci se to všelijak zhatmatilo a výsledkem byl: tvarohový dortový kousek "cheesecake". Tedy, žádný řez, jako na obrázku, ale klasický trojúhelník.

Sice nás to trochu zklamalo, ale pak se ukázalo, že osud k nám byl laskavý. Švestkový "řez" (rovněž trojúhelník) byl poněkud "unavený". Zpětně si uvědomuji, že to co bylo podáváno, na rozdíl od obrázků na menu, byly v podstatě rozmrazené koláče, tak jak je můžete bez problému koupit i u nás v Lidlu.

I jinak byla nabídka v kavárně spíše přehledem toho, co zbylo od pátku... Jak v dortech, tak i v plněných houskách apod. Dokonce, při naší druhé návštěvě byla většina tohoto sortimentu vyjedená. Zbyla jen jakási na kontaktním grilu rozpečená bulka, plněná posléze za studena salámem a třenou pomazánkou.

To ale nebyl konec naší kavárenské kavalkádě.

Na stole ležel lákavý katalog. Pod jeho dojmem  jsem navrhl, že zakoupíme jednak zrnkovou kávu na doma, jednak pro známého k hrníčkům přidáme mikulášskou nadílku v podobě cenově výhodné kazety s malou štolou a mletou kávou.

Číšník nás při placení odkázal na slečnu v rohu kavárny. Slečna zde pilně prodávala štoly všeho druhu. Za nekřesťanské ceny. Na můj dotaz na kávu z katalogu i kazetu začala cosi šprechtit a já jsem vyrozuměl, že ona tu požadované nemá. Ale mám přejít náměstí do firemní prodejny.

"Je to daleko?" zeptal jsem se.

"Jak jsem vám říkala, je to jen jednu minutu přes náměstí."

Máchnul jsem rukou nad hlavou, abych si potvrdil směr a kývnutím mi jej odsouhlasila.

Prodrali jsme se ven zpět na tržnici, skrze dav čekajících návštěvníků. Skutečně jsme obchod našli. Nuže, svoji i zrnkovou kávu jsem našel. Ale tu výhodnou kazetu opět neměli. A to ani když jsem se obrátil na prodavačku a "zdržoval" frontu za mnou. Nakonec jsem ji požádal, aby mi požadované vybrala jednotlivě. Což tedy briskně provedla neb pochopila, že jinak se mne nezbaví. Nicméně mletou kávu opět neměli a dostal jsem zrnkovou...

(Naštěstí to obarovaný známý kvitoval pozitivně s tím, že si k vánocům od rodiny objednal kávomlýnek, takže se zrovna zrnková kava bude hodit.)

Bylo sotva půl druhé a náš odjezd se konal až za 4 hodiny.

Tak jsme se rozhodli se vydat do nákupního centra u Hlavního nádraží. Ostatně, řada našich spolucestujících vyrazila do Primarku. Ten jsme sice nehledali, ale zato jsme chtěli zajít do Lidlu, který jsem viděl cestou naším směrem, nedaleko Hlavního nádraží.

Tramvajovou zastávku jsme našli bez problémů. Tramvaj kolem nás svištela jedna za druhou, zatímco jsem se snažil zjistit, jak je to s jízdenkou. Nakonec nám poradila dvojice, která na zastávku přišla. Tak nějak jsem pochopil, že jízdenky sice můžeme koupit v tramvaji, ale platí se dle délky trasy... a vůbec bude nejlepší jít jednu stanici pěšky, kde je dopravní infokancelář. Je z to na příští světelné křižovatce.

Měli pravdu. A co víc, na té křižovatce byl dokonce onen Lidl, který jsme chtěli navštívit.

Pravý účel naší návštěvy v Lidlu vám z vánočních důvodů neprozradím; stejně jsme neuspěli. Zato bylo nesmírně zajímavé porovnávat s Lidlem u nás.

Prodejna byla na první pohled prostornější. Sortiment možná o trochu větší, hlavně potraviny, ale v základu stejný. Nepotravinářské zboží bylo ovšem spíše okrajovým sortimentem a stejně tak akční. Bylo evidentní, že ležáky tady netrpí. O proti nám jsem zde nalezl i triko pro mne vyhovující velikosti 4XL. Samořejmě jsem si jej přivezl domů.

Zákazníci byli spíše starší, převládali němečtí důchodci. Z jiných to byli lidé spíše ostatní národnosti než Němci; k vidění zde byla parta zahraničních dělníků.

Přílišné závěry bych z toho ale nedělal. Byla sobota odpoledne, navíc v den slavností.

Cestou z Lidlu jsme zažili zajímavou situaci. Při přechodu přes přechod jsme s malajským kamarádem prohodili pár českých slov. A poté nás zastavily dvě stare dámy, které šly před námi.

"Jé vy jste Češi? To nám jstě poradíte..."

Ukázalo se, že obě staré dámy přijely zájezdem z Karlových Varů a zratily se. Zapomněly, kde je pakroviště jejich autobusu. Ten rozhovor s nimi byl dost zajímavý:

"A pamatujete si nějaký obchod, kde jste parkovali?"

"Ne."

"Pamětihodnost polbíž...?"

"Ne, ne "

"Máte třeba mobil, telefonní číslo na průvodce?"

"Ne. Nemáme. - Jenom nám poradili, že nějaké velké parkoviště je nějakým směrem. Nevíte kde to je?"

Teď byla řada na mně, abych řekl: "Ne."

Dámy byly poněkud lehkovážné a podcenily situaci. A evidentně se jich začínal zmocňovat zmatek a strach, že zájezd odjede bez nich. Přemýšlel jsem kudy kam a pak vše snad zachránila směrovka s nápisem POLIZEI.

Policejní stanice byla od ní asi tak 50m. Ukázal jsem na stanici a pokud možno co nejvíce uklidňujícím hlasem jsem jim řekl, ať tam jdou, že tam jim určitě pomohou. Dámy plny naděje odešly a my jsme šli kupovat jízdenku na tramvaj.

V kiosku jsem se pokoušel domluvit německy a rovnou jsem upozornil, že moje němčina není nic moc. Vysvětlil jsem, kam potřebujeme a kam chci dojet zpět - k opeře. Na můj dotaz, zda slabozrací lidé nemají nějakou slevu (tady rovnou jsem říkal "gratis" - zadarmo), informátor zakroutil hlavou. Prodal nám "zpáteční jízdenku, vysvětlil jak ji značit na obou koncích a bylo to.

K nádraží to byly 3 stanice tramvají. Na dohled. Samozřejmě, že i to jsme mohli jít pěšky. Ale už se na nás začínala projevovat únava.

Obchodní centrum je jednu zastávku před nádražím. Zkusili jsme Woolworth, který je hned u zastávky. No, úroveň nízká, ceny asi opravdu lidové. Nic nás tam nezaujalo. Oblečení jsme v sousedním KIKu nehledali, stejně tak nás minuly butiky, lékárna  a Vodafone. Možná toho bylo někde kolem víc, ale prakticky nás to přestalo bavit a počkali jsme si na tramvaj směr Theater platz.

Při čekání na tramvaj bylo znát, že je i v Drážďanech určité množství uprchlíků. Evidentně ale nestrádali. Ženy v hidžábech měly plné nákupní vozíky, jedna si dokonce na zastávce vesele vykuřovala cigaretu. Řada uprchlických mužů si vedla vedle sebe svoji německou přítelkyni. Mládenci vesele chatovali přes mobil... prostě konečně "happy".

U Opery jsme z tramvaje vystoupili a zamířili na druhé kolo vánočního punče.

Dali jsme si každý zase jiný punč. A hrníčky si opět nechali. Jen jsme si tentokrát stoupli stranou veškerého dění a ne ke kiosku, protože pozdně odpolední davy  vzrostly několikanásobně.

Zima se ale nenechala zpod kabátů vyhnat a tak jsme zamířili do již osvědčené kavárny v suterénu. Ve stale stejném tempu kmitající číšník nás uvítal skoro jako štamgasty... Dali jsme si kamarád čaj a já kávu s baileys. Což byla trochu chyba pít bezprostředně po punči další alkoholický nápoj. Káva alkohol v mém těle rozpumpovala jak se patří. Ale naštěstí jsme měli ještě dostatek času do odjezdu; v kavárně jsme poseděli přes půl hodiny.

Mírně střízliví, zařáti jak teplem nápojů tak kavárny, jsme se večerním městem vydali směrem k odjezdu autobusu.

Co vám budu povídat.

Autobus samozřejmě nestál na tom místě, kde nás vyložil - to byla informační blbost ze strany průvodkyně. Pochopitelně, prostě stál v oné ulici na zrovna volném místě. Dokonce hezky daleko od místa výstupu, až na kraji oné ulice.

Jelikož jsme z důvodu chladu jak parkem tak onou ulicí korzovali a kochali se večerními Drážďanami...

...nedělalo nám problém odlehlý autobus spatřit.

A já jsem pozoroval cvrkot.

Všichni se vraceli spokojeni, obtěžkáni taškami s nákupy. Následovalo několik nezbytných telefonátů paní průvodkyni, kde se několik méně protřelých ptalo, kdeže to tedy ten autobus vlastně stojí... Paní průvodkyni vesele svítily oči a jistě to nebylo jen z radosti, že jsme nakonec všichni a nikdo se neztratil.

Cestu do Prahy jsme jeli v jednom tahu. Bez "čůrpauzy". Já si celou cestu poslouchal audionahrávku jedné oblíbené knihy, o níž jsem blog již také psal. Načteno je to mladou herečkou, ne úplně marně, když si člověk zvykne na ten její styl. Na pospávání a poslouchání to bohatě stačilo.

Na konečné, na Florenci jsme vystupovali poslední neb jsem nepovažoval za nutné motat se s kamarádem a jeho slepeckou holí mezi ostatními. S průvodkyní jsem se nerozloučil. Ne, že bych ze slušnosti nechtěl.  Nebylo s kým. Zmizela jak pára nad hrncem. A utěšuji se tím, že ani ona by o nějaké osobní rozloučení a poděkování od nás ani nestála.

Celkově to byl ale velmi příjemný výlet a těším se na další za 14 dní.

Pro změnu jedeme Salzburg a tentokrát nás bude víc, bude to pánská jízda.