Pařím v Paříži aneb Zápisky z Paříže 6.

Toto je malé ohlédnutí za týdnem v Paříži (3-10/6 2011), kam jsem se vydal v rámci týdenní dovolené a svých narozenin. Takže: Paříž? – Ano, pařím!

Ve středu 8. 6. 2011 se stále ještě nacházíme s mým malajským kamarádem Andym v pařížském hotelu. Jsme tu na celý týden. Jsme tu na jeho vyslovené přání a dělám mu v podstatě průvodce Paříží, kterou sám neznám. Je to o to neznámější, že Andy je částečně nevidomý. O to naše putování Paříží bude náročnější. Musím se totiž dívat do čeho, a kam šlapu nejen za sebe, ale i za něj… a nesmím ho ztratit. Sám mne, pokud se ztratí v davu, nenajde.

Na dnešní výlet jsem se opravdu těšil a upřímně řečeno, jsem si jej doslova vyžádal jako podmínku našeho výletu do v Paříže. Dnes totiž jedeme do Versailles. Každý, soudím že každý, kdo aspoň trochu miluje Dumasův román Tři mušketýři, touží se podívat především do Louvre a posléze i do Versailles.

Louvre, jak jsem psal již dříve v kapitole o návštěvě Muzea moderního umění města Paříže, coby dnes především jako galerie nepřicházel v úvahu.

Versailles ovšem nabízel netušené možnosti a tak to byl cíl jako stvořený pro výlet.

Buď jsme měli po každé kliku, nebo je ve Francii doprava tak skvěle propracovaná, ale i tentokrát jsme našli spojení bez potíží. Z hotelu napřed na tramvaj (ano tu linku, kterou jsme přijeli první den) a pak přímý přestup na příměstské vlaky RER. U toho přestupu - na konečné tramvaje č.1 - jsem navíc objevil skleněný palác, jehož nápis hrdě hlásal, že zde je sídlo francouzských televizních společností.

Vlak RER nás pak pohodlně dovezl až do Versailles.

Jakkoli mapy co kde ve Versialles zařídit a pořídit vypadají poněkud zmateně a tím pádem i trochu strašlivě, rozhodli jsme se to neřešil a prostě se svézt s davem. Ten nás zavedl hned naproti nádraží do malé agentury, kde jsme bez problémů zakoupili vstupenky a pak jsme ve stopách davu už jen šli do Versailles.

Řeknu vám, pohled je to od samého počátku impozantní. Široká třída, lemovaná stromy, ale i budovami, o jejichž původním účelu se člověk mohl jen domýšlet. Dnes, překvapivě, ty budovy zčásti chátrají. Pár jich je dokonce vybydlených, s okny beze skel. Udržovaná je zřejmě jen opravdu nezbytná část. Pak už se vám těsně před křižovatkou naplno otevře pohled na zámek.

Chápu, že každá doba má svoji potřebu vtisknout starému svoji tvář. Nemělo by se to ale přehánět. Skleněná pyramida vsazená doprostřed náměstí Louvre je podle mne stejně necitlivá, jako např. u nás Nová scéna Národního divadla. Stejně tak, dle mého názoru nevhodně, se podařilo "vyzdobit" vstupní brány do Versailles. Umělecky zrezivělé oblouky u sochy Ludvíka XIV. mi spíše připadají jako by někdo tomuto králi nasadil parohy.

Neodpustím si dodat, že ony oblouky, instalované u všech vchodů do zámku, jsou v rezivém provedení záměrně. Aspoň se s tím nemusí nikdo udržovat a počasí si klidně pracuje. Rovněž tak hlodá zub času ale na samotném zámku. Jakkoli vcelku vypadá skvěle a přepychově. Např. při detailním pohledu jsou rámy oken oprýskané, z čehož by francouzští králové určitě dostali psotník. Stejně jako z oněch "parohů".

Projdete kolem a pak už se před vámi otevře samotný vstup do zámku.

I když je zataženo, brána Krále Slunce, Ludvika XIV. vás oslní zlatem za jakéhokoli počasí.

A projdete bezpečnostním rámem (před tím důrazně doporučuji si dojít na některou z toalet), v případě potřeby si v ceně vstupenky vypůjčíte elektronického průvodce a pak už se jen necháte plynout davem. V okamžiku kdy procházíte kolem hlavní zámecké kaple a pak po schodech nahoru k obrazu krále Ludvíka XIV., ještě netušíte, že to je prohlídka minimálně na 3-4 hodiny, aniž byste opustili tento velký, jedinečný a úžasný komplex.

Čím je tak nádherný? Kilogramy zlata na štukách? Nádhernými obrazy? Křišťálovými lustry? Unikátními expozicemi? Budu upřímný. Je to vším tím dohromady a ještě něčím navíc. Jakousi nepopsatelnou dějinnou historií, která se před vámi otevírá a vaše fantazie pracuje naplno. Snaží se (marně) dostihnout tu nádheru, přimyslet si ty stovky sloužících, dvořanů, úředníků, ministrů a především pak krále, jeho choť a k tomu detaily a okamžiky každodenního života. Stačí byť jen stoupat vzhůru po schodech, kterými kráčela historie.

A pak už vám oči přecházejí tou nádherou.

A my jsme měli jedno štěstí: zastihli jsme ve výstavních prostorách speciální výstavu "Trůny vládců", která pár dní na to končila. 

Pochopitelně zde nemohl chybět ani trůn Ludvíka XIV., jak jinak než s motivem Slunce. Snad právě na něm Ludvík XIV. pronesl svoji legendární větu: "Stát jsem já."

Když už si myslíte, že nemůže být nic nádhernějšího, ohromí vás Zrcadlový sál v délce celých 73 metrů.

V rámci prohlídky Versailles také smíte nahlédnout do ložnic Ludvíka XIV. a jeho ženy Marie Terezie. (Královnino lůžko je však po poslední královně Versailles - Marii Antoinettě.)

Jak známo, Marie Terezie, nebyla ale jedinou ženou Ludvíka XIV. Král měl několik milenek a údajně se i tajně po její smrti znovu oženil, byť nerovným sňatkem, který byl utajován.

Ale nejen bohatství a slávu král poskytoval svým dámám. Pohleďte, co jsem našel při jednom listování v Kalendáriu.

Ludvík podstoupil strašlivou operaci čelisti, po níž mu v patře zůstal otvor. Co vložil do úst, mu často uteklo ven nosem. A navíc král silně zapáchal. Věděl to, a tak kolem něho stále běhali sluhové, kteří všude, kam král vstoupil, dokořán otevírali okna. I v mrazech. Moc to nepomáhalo.
Jeho královská choť Marie Terezie ho však považovala za krasavce a zbožňovala i zem, po které chodil. A milovaly ho i takové krasavice jako Louisa de la Valliére či Athenais de Montespan. Možná však, že víc než krále milovaly královský majestát. V každém případě právě sličná Athéna zavedla u dvora „Krále Slunce“ novou módu. Kapesníček. Hedvábný, zdobený krajkami, jedním cípem upoutaný k zápěstí. Vděčně ho nosili všichni. Dámy i pánové. Napuštěný silnou voňavkou si ho tiskli k nosu, aby dechberoucí přítomnost „Krále Slunce“ vydrželi. Královna měla jinou zbraň. Žvýkala česnek.

Nechme tedy královské soukromí zahaleno do šera dějin a pojďme se vydat na další prohlídku Versailles.

Bylo to pro nás poněkud obtížné pochopitelně v tom smyslu, že jednak Andy moc nevidí, jednak zde bylo opravdu hodně návštěvníků. Naše prohlídka sálů byla o to komplikovanější, že jsem musel najít někde na podlaze číselné označení pro průvodce a to pak navolit Andymu na elektronickém "kecálku". Svým způsobem jej podezírám, že prohlídku pojednal spíše jako rozhlas.

Na druhou stranu se mu nedivím. Občas jsem i já měl problémy něco přes ty davy vidět, jakkoli na fotografiích nejsou zachyceny. Už jsem se s digitálním fotoaparátem sžil natolik, že včas dokáži odhadnout, kdy vznikne nějaká fotografovatelná díra v davu a stisknout včas zpožděně reagující spoušť. Proto ty davy na foto moc neuvidíte, ačkoliv jsme si je opravdu užili. Postihla nás trochu i smůla, že se na nás v jednu chvíli doslova nalepila výprava mentálně retardovaných vozíčkářů. Občas jeli doslova "přes mrtvoly". Také dav ukázňovaných školních děcek stál za to a bylo lépe se mu vyhnout. Korunu všemu nasadila jakási ruská energická paní, která se slovy: "Nechte mne projít," rozrazila mne a Andyho. Vrátil jsem jí to v její mateřštině: "No ovšem, Rusa i v cizině poznáte podle neomaleného chování." Zasmála se tomu. Nic víc nemohla. A zmizela kdesi v davu.

Další část Versailles je věnována jeho druhému významnému "vládci" - císaři Napoleonovi I. Bonaparte. Celý sál, rozměry podobný Zrcadlovému, obsahuje obrazy zachycující Napoleonovy vítězné bitvy.

Při pohledu na tyto obrazy už je celkem jasné, odkud za bolševické říjnové revoluce 1917 brali výtvarníci vzor ve svém prvoplánovém ideologickém "umění".

Že už tehdy byla doba značně ideologická a že i média jí bezostyšně podléhala, svědčí novinové titulky, které jsem našel v jedné knížce historických "anekdot". Jak známo, Napoleon byl vyhnán na ostrov Elba, ale podařilo se mu vzchopit a znovu dobýt Paříž. Jak o jeho postupu informoval tisk?

- Netvor uprchl!

- Napoleon je v Bourges!

- Jeho Veličenstvo je ve Fontainebleau.

Inu, jak vidíte, novinářská prostituce se nevyhýbala médiím ani tehdy. A tehdy to bylo přeci jen o něco složitější nežli dnes. Nebyl totiž problém příslušné novináře, pokud se znelíbili, jednoduše popravit. "Stát jsem já" s oblibou uplatňoval totiž nejen tvůrce Versailles, Ludvík XV., ale i všichni jeho královští a císařští následovníci. Až teprve Velká francouzská revoluce a nastolení republiky vše změnilo. Tedy, do jisté míry, jak známo. Revolucionáři popravovali ještě rychleji než králové a císaři. Ale pojďme raději jinam.

Vycházíme ze zámku ven, opět dlouhou chodbou s mramorovými sochami panovníků, církevních i světských hodnostářů. Jdeme se podívat do zahrad.

Či spíše jen nahlédnout na okraj. 

Něco málo jsme ze zahrad viděli z oken zámku, pár desítek metrů, po které do zahrady vstoupíme sami, nás nezláká k další procházce. Podle knižního průvodce je to minimálně na další dvě hodiny. Zahrady zabírají plochu nějakých 100 hektarů. Snad někdy příště.

Už prostě nemáme sílu na další chození.

Máme totiž za sebou skoro čtyři hodiny prohlídek. Únava z prohlídky zámku je veliká.

I tak to stálo za to.

Vydáváme se na zpáteční cestu na vlak. Unaveni, ale plni dojmů, jaké může zanechat v člověku právě jen Versailles.

Těsně před odjezdem z Versailles ještě plním jeden morální úkol: koupit nějakou maličkost švagrové. Zkoušel jsem sice najít něco přímo v obchodu v zámku, ale vysoce to překračovali limit, který jsem si stanovil. Zbývá obchod se suvenýry u nádraží. Nakonec kupuji drobnou, relativně vkusnou misku s potiskem se starou fotografií chrámu Notre-Damme, což nám připomene, že bychom měli splnit odloženou návštěvu této památky. A tak, odpočati cestou vlakem, zamíříme přímo tam.

Hned u vchodu do areálu Notre-Damme nás uvítá policejní hlídka. Tedy ne nás osobně. Ale je to první koho vidíme a dokonce po prvé, kdy vidíme policii v nějaké akci. Hádají se totiž s nějakou cikánkou (od těch našich tohoto typu se nijak neodlišuje) a zjevně se ji snaží z areálu vypoklonkovat, či spíše naložit do vozu a odvézt. Pochopitelně za jejího hlasitého protestu. Konec tohoto výstupu raději nesledujeme.

Pro vstup do vnitřku katedrály se musí vystát nezbytná turistická fronta a tak se spokojujeme s obhlídkou ze vně a fotografováním.

Potřebujeme ještě stihnout jeden nákup, o který mne Andy na poslední chvíli požádal. Co se týká Notre-Damme, mohu si klidně pořídit svaté věci třeba v jejich e-shopu. Inu, i církev se modernizuje.

Jeho přáním je totiž navštívit ještě jeden značkový butik a protože zítra na to nezbyde čas a následující den již po snídani odjíždíme, je mojí povinností mu vyhovět.

Jedeme znovu do Lafayete. Na informacích se nám mladík ale vysměje. Butik oné firmy, chlubící se všemi barvami, zde nevedou. A dívá se na nás tak trochu, jako bychom chtěli něco podřadného. Inu, pro Champs-Elysee to byl butik zřejmě dost dobrý. Pro Lafayete nikoli.

Víc nás už tady nedrží a jedeme na hotel. Cestou od metra se ještě stavíme v lékárně, kde Andy projeví zájem o jakýsi čistící přípravek na pleť přírodního charakteru a dostáváme k tomu 4 miniatury parfémů téže značky.  Jedna z nich je pak vhodným dodatkem k dárku švagrové. Já si tam dokonce z legrace prohlížím vycházkové hole ve stojanu a pohrávám si s myšlenkou jednu zakoupit. Jenže nemají žádný extra model a ty běžné dostanu v Praze také, takže nic. Nakupoval jen Andy.

No a pak už jen hotel, posilnit se k večeři zbytkem včerejšího kuřete, ovocem a drobnými pochutinami. Stejně tak i kávou, kterou pokojská konečně dodala ve správném počtu sáčků, lžiček i kelímků. Budete se divit, ale od té doby už to bylo všechno z její strany v pořádku. Vzkaz zabral.

A následující, předposlední den v Paříži nás čeká druhá část Disneylandu: svět filmových zázraků!

A o tom se dočtete v poslední části, která vyjde 14/7 ve 14.42 hod.