Jak jsem se stal režisérem IV.

Jak? Dalo by se říci stručně a jednoduše - vystudoval jsem příslušnou vysokou školu. A tak jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení. Tak to bylo tak... (4)

K filmu se dostává člověk různě. Stejně tak se různě stává filmovým režisérem. Já jsem na to vystudoval příslušnou vysokou školu. Tudíž jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Mám na to vysokoškolský diplom. To už dnes není poviné. Jestliže máte talent, drzost a hlavně známé (jsme v Čechách, že?) a jste schopni "pobrat" trochu řemesla (a někdy ani to ne). Odborné vzdělání nepotřebujete dnes na řadu druhdy výhradně odborných profesí...
Je to ale velmi často znát. Ten profesionální základ vám "pouze" škola života nedá, jé lépe najít cestu k profesi specializovaným studiem.

Jedna věc je pochopitelně stát se režisérem, druhá věc je - tuto profesi vykonávat.  Vladimír Menšík říkal: "My nejsme abstinenti. My jsme momentálně nepijící notoričtí alkoholici."

U režisérů je to obdobné. Někdy a u některých i s tím alkoholismem a vždy s tím režírováním. Můžete dělat tisíce různých věcí a profesí - jakmile jednou přičichnete k filmové režii samostatně - nikdy se té touhy nezbavíte. Následuje ovšem potom řada faktorů od A až po Z, které určují zda budete mít další šanci filmy režírovat či nikoli. A pak je na vás, nakolik si to berete či ne. Já jsem se tím filmovým režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení. Cesta k němu nebyla ani tak krátká jako spíše náhlá. Ale i tak jsem té cesty musel ujít hezký kousek. Tady je další její část.

V první části Jak jsem se stal režisérem jsem jsem psal jak jsem jsem v r. 1986 natáčel svůj režijní debut - povídku Úraz z hornického povídkového triptychu Figurky ze šmantů. Tím jsem splnil dobovou společenskou povinnost a poslušnost, vlk se nažral a ted šlo jen o to, aby i koza zůstala celá.

V části druhé jsem psal, jak jsem připravoval scénář ke svému prvnímu celovečernímu filmu. Oveřil jsem si tu trpké pravidlo, že dokud film není natočen - není. A nestačí na to jenom ten scénář napsat. Nebyl jsem tak naivní, abych to nevěděl, ale... Bohužel, Osud mi ukázal, že může být ještě hůře. Ale o tom později.

Třetí část popisovala moje snahy natočit v socialistickém státě to co jsem chtěl já a ne "oni, soudruzi", až tyto snahy zastavila Sametová revoluce a zrušení Státního filmu Filmového studia Barrandov. Tím, že jsem se ale rozhodl nebýt od této chvíle na filmování závislý, se mi otevřely šance pro další aktivity. Nicméně filmové návraty k režii se konaly. 

 Jednoho dne začátkem ledna 1993 totiž zazvonil u mne doma telefon a já si sedl překvapením na zadek, protože se ve sluchátku ozvalo: "Tady Helena Růžičková. Chtěla bych, abyste režíroval můj příští film!"

Přiznám se Vám bez mučení, že jsem nebyl s to popadnout dech a hodnou chvíli mi trvalo, než jsem se zmohl na odpověď. Pochopitelně kladnou.

Tak začalo moje letileté přátelství s nesmírně zajímavou a silnou osobností. Helena, budu jí tak v tomto blogu říkat, byla člověk nesmírně otevřený, ale i rázný. Dokázala člověka stejně rychle přijmout, jako stejně rychle zavrhnout - pokud měla pocit, že se dotyčný "nezachoval".

Chcete-li znát můj názor na ni jako na herečku - herec roste i padá s rolemi, které dostává. V jejím životě byla dvě období. Významné herecké a významné klaunské. To druhé období vzniklo z donucení. Páni nemocní mocí jí zakázali hrát divadlo. Tak Heleně nezbývalo než si vytvořit estrádní skupinu, jak bývalo v tehdejších dobách zvykem a jezdit (krásně na toto své období např. vzpomíná Miloslav Švandrlík ve svých pamětech).
Tak vzniklo "Duo Kiks" - Helena a její syn Jirka. Měl jsem možnost vidět pár momentů natočených na VHS a řeknu vám, jen mi oči přecházely, co oba všechno na scéně dokázali. Vrcholem byla pirueta na jedné noze. Oba, při jejich váze přes 200kg a synchronně, na hudbu! Skoro určitě se tyto VHS kazety nedochovaly. Velká škoda. Protože v nich byl kus mistrovského klaunství umět pobavit diváka varietními a estrádními čísly. Odkud jsem také pochopil, jak Helena dokonale uměla "okamžitě něco udělat", aby bylo veselo. Tomu se totiž lze více či méně naučit - mistrem v tomto směru byl např. legednární strýček Jedlička, který celý svůj život dělal pro děti, jež paradoxně nenáviděl.
Helena uměla takto zpracovat každou situaci. Byl v tom kus mistrovské improvizace, jakou třeba vládli Voskovec, Werich, Horníček. Prostě, to už byl styl myšlení, jednání i chování - proto bylo tak nesmírně těžké ji z této pozice dostat a podařilo se to jen málokomu a málokde. Jako třeba "Vlak dětství a naděje" nebo "Přítelkyně z domu smutku."

Protože jsem si jako režisér byl těchto Heleniných vlastností vědom, trochu jsem se toho bál, zda se podaří ji z této "klaunské škatulky" dostat. Posoudit to ale nedokážu, ostatně pochopíte později sami.

Když režisérovi producent, herecká hvězda (nebo kdokoli jiný kdo má peníze a chce je dát do filmu!) řekne, že chce, aby režisér režíroval jeho příští film, je to pocta se vším všudy. I závazek.

Měl jsem v tu chvíli dvě velké kliky.

Tou první klikou bylo to, že jsem byl nevypsaný, měl jsem "nevystřílený" tvůrčí "prach". Jinými slovy, neměl jsem vyčerpané nápady a náměty.

Takže když mi Helena řekla, že by chtěla natočit pohádku, kde by ona hrála hodnou babku kořenářku-věštkyni... že do týdne musí být námět, nedalo mi to zas až takovou práci vymyslet příběh. Líbil se jí i producentovi Jiřímu Staňkovi. Už od samého počátkubylo jasné, že půjde o pohádkovou komedii s mírně satirickým podtextem a tomu odpovídal i zvolený titul: "JAKO V POHÁDCE".
A vzápětí přišla Helena s tím, že producent chce mít do konce února literární scénář.

To už byla tedy síla!

Bylo mi jasné, že tohle napsat běžným způsobem na psacím stroji nelze. Nejde ani tak o fyzickou námahu psaní na stroji Consul, který jsem vlastnil a který měl úhoz opravdu pěkně tvrdý. Šlo hlavně o opravy, přesuny apod. Na tohle bych byl potřeboval písařku a podobně - ovšem věc naprosto vyloučená. Kde tak rychle někoho sehnat? Ani mne to v tu chvíli nenapadlo. Zato mne napadalo jiné, jediné možné řešení: koupit počítač!

A tady mne shodou okolností zachránila druhá klika, kterou jsem měl. Peníze, které mi našetřil tatínek. Díky jim jsem si ten počítač, software a tiskárnu mohl koupit. Stálo mne to tehdy nějakých 50 tisíc. Počítač byl 386, černobílý monitor nějakých 12-14", 24 jehličková tiskárna. DOS 5.0 a Windows 3.1 a český textový editor Wintext. Sotva jsem věděl, co je to nějaká disketa, o instalaci jsem v životě neslyšel... měl jsem jenom další kliku, že kamarád dělal v softwarové firmě a pomohl mi se rychle zorientovat v tom, co potřebuji.

Díky tomu všemu jsem 8. února přinesl domů počítač, 3 dny jsem si s ním hrál. Následně jsem 12. února zasedl a vstal jsem od něj až 26. téhož měsíce a měl jsem napsáno 140 stránek hotového literárního scénáře. Spočítejte si to! Můj pracovní režim vypadal tak, že jsem vstával kolem šesté (já jsem byl vždycky ranní tvor), psal jsem do osmé-deváté, dokud mne hlad nedonutil udělat krátkou přestávku a psal jsem až do oběda, někdy až do druhé hodiny. Pak jsem se na všechno "vykašlal" a zasedl jsem k počítači až kolem páté, šesté a psal jsem maximálně do devíti. Jednou za čas jsem si dopřál volno třeba celé odpoledne.

Nevím, kdo všechno v tu chvíli při mně stál, kolik Múz a svatých a snad i zvětšelí rodiče, ale scénář jsem psal rovnou - z voleje. Nezadrhával jsem se, psalo mi to pořád - lineárně, nepsal jsem na přeskáčku. Maximálně jsem se vrátil a opravil některou ze scén, to bylo všechno. Bylo to neuvěřitelné tempo.
Měl jsem přitom všem jedinou podmínku: že budeme mít dramaturga, který bude moji práci kontrolovat a "chladit mi hlavu" či mne směřovat vhodným způsobem, pokud při té psací euforii někam ulítnu kam nemám. O tuto pomoc jsem požádal jediného člověka, kterému jsem v tu chvíli důveřoval, kterého jsem dokonale znal a který znal mne - přítelkyni, kamarádku a kolegyni, dokumentární režisérku Kateřinu Lessenkovou. Znali jsme se ještě z dob studií na vysoké škole a pomáhali si vzájemně prakticky i lidsky po celý život. Přitom a možná právě proto mezi námi nebylo nikdy nic sexuálního, pokud vás zrovna tento druh "spolupráce" napadá.

Kateřina mi tehdy ohromně pomohla, zejména pak v dalších celkem čtyřech verzích literárního scénáře, kdy bylo třeba leccos dopilovat a doladit. A dokázala mi i napravit hlavu potřebným způsobem. Měla se mnou i svatou trpělivost. To nebyla práce pro "chladného" profesionála, tady musely zafungovat lidské roviny. Byl to všechno totiž i jinak takový fofr, že podobných postup od standardního profesionálního dramaturga bych byl nepřijal.

Příklad? Podařilo se mi napsat úžasnou pohádkovou i lidskou scénu, kdy bába (Helena Růžičková) polepšuje zlého vojáka (tuším, že jedním z kandidátů na tuto roli byl Pavel Zedníček, posléze Jaroslav Moučka). Scéna to byla báječná. Ale zdržovala děj, trochu z něho vyčnívala a nebyla pro posun děje přínosem - byla "pouze" na úrovni intimního psychodrama dvou postav. MUSELA PRYČ. Kateřina mne dokázala přesvědčit a neustoupila, i když jí to trvalo víc než týden než mne "zlomila" a já scénu s krvácejícím srdcem vyškrtnul.

Ovšem, už po napsání první verze se rozeběhly přípravy k natáčení. Podepsala se umělecká smlouva a nastaly všední filmařské starosti. Zajistit produkci, udělat přesný rozpočet  (v r. 93 to bylo 15 miliónů - dnes by to byl minimálně dvojnásobek). Velmi důležité pro mne bylo vybrat si ke spolupráci kameramana, se kterým bychom si rozuměli. Kameraman Martin Duba se ukázal být tím nejlepším spolupracovníkem. Spolu s ním jsme pak začali obhlížet místa natáčení. A mne čekaly další úkoly jako vybrat kostýmy, rekvizity a především: najít spolutvůrce pro kreslenou animaci a zajistit herecké obsazení.

Podobné animace moc nebývají součástí hraného filmu. V té době ještě ani neexistoval film "Králík Roger" (1997), navíc u nás nešlo o spojení živého herce s kreslenou postavou, ale o samostatně vložené kreslené sekvence. Důvod? Vyhnout se drakovi! Hned v úvodu se jeden z hrdinů utká s tříhlavým drakem - a dělejte něco takového v reálu! Klasická fantazy animace jak ji známe třeba z Nekonečného příběhu u nás ještě ani neexistovala. Na druhou stranu šlo o pohádkovou komedii, takže to chtělo i určitou stylistiku. Ideálním se ukázal být Martin Škarda, který tehdy přijel do ČR s čerstvými zkušenostmi z Hollywoodu. Z jeho pozdějších prací vám bude asi nejznámější kreslená znělka pro Banánové rybičky Haliny Pawlovské. Tuším, že snad byl i přímo výtvarníkem "rybiček".

Každý režisér si především zakládá na hereckém obsazení.

Proč? Důvod je jednoduchý a vysvětlím vám jej na malé historce, která se stala. Vedení výroby filmu bylo svěřeno zkušenému barrandovskému produkčnímu Jaroslavu Boučkovi. Spolupráce s ním byla bezvadná, ale měl tendenci šetřit na nepravém místě. V klasické pohádce je velmi často král. protože u nás se přímo jednalo o království, byl král přímo nezbytný. Moje volba padla na Jiřího Sováka. Víc netřeba dodávat, to byl král králů. Panu produkčnímu se ovšem zdál pan Sovák příliš drahý. A nenechal si to ode mne vysvětlit, až mne donutil použít zásadní argument: "Pane Boučku, NA NÁS DVA diváci chodit nebudou nebudou. Ti půjdou na Ružičkovou... na Sováka..!"

Přípravy filmu se úspěšně rozeběhly, jak můžete vidět např. na jediné dochované fotografii z kostýmních a maskérských zkoušek. Zdeněk Loveček (dnes úspěšný žralokomilec pod svým v emigraci přijatým jménem Steve Lichatg) měl ztvárnit jednoho z princů. Asi jeho nejznámější rolí před emigrací je film Holky z porcelánu - coby filmový syn Míly Myslíkové.
Kostýmy byly v naší pohádce vůbec velmi pěkné, barrandovské sklady byly v té době plné kostýmů z řady pohádek a tak bylo z čeho vybírat. Ale řešit se musela pochopitelně i spousta dalších věcí.

Dělaly se obhlídky míst natáčení, dojednávaly se případné úpravy a nebo dostavby - jako třeba celá tržnice na zámku v Libochovicích. S drezérem kocoura se projednávaly potřebné situace, které měl kocour "zahrát" - bába věštkyně (Helena Růžičková) totiž měla jako správná (na přání Heleny zdůrazňuji, že bílá - jinak by mne přišla strašit) čarodějnice svého kocoura. To byl chvíli kocour, chvíli kluk, kterého měl tehdy hrát Matěj Hádek.

A protože se ve filmu i trochu zpívalo a protože zde byly animace, natáčely se dopředu playbacky. Tady vám nabízím dva. Ten první je písnička jedné z princezen.

Druhým playbackem je závěrečný monolog báby větškyně, která se snaží probudit svědomí v intrikami znepřátelených lidech. Máte tak možnost si poslechnout unikátní záznam Heleny Růžičkové i s kouskem bezprostřední reakce po stopnutí nahrávání. Záměrně jsem ten kousilínek navíc tam pro vás nechal.

Upřímně řečeno - playbacky jsou více méně vždycky polotovary. Teprve při konečné, dnešním jazykem řečeno, postprodukční práci na filmu se playbacky dolaďují. Takže např. základová hudba se doplňuje dalšími instrumenty; někdy se použije jiný interpret zpěvu - s čímž jsem třeba počítal já, protože představitelka princezny, která playback nazpívala nebyla původem Češka a na výslovnosti je to znát. Předpokládal jsem také, že Helena Růžičková bude tou dobou už víc "usazená" ve figuře báby věštkyně, takže by se znovu namluvi i její text, zde až přiliš patetický. Měl pouze sloužit jako podklad pro synchronizaci výslovnosti retnic (lipsing) pro animaci. - O tom všem ale píši až nyní vám. Už při vzniku těchto playbacků jsem věděl, že to chci takto řešit, ale byli jsme teprve na začátku a nemělo smysl tlačit na pilu, protože by to mohlo herce rozhodit a mohli by ztratit důveru v daný projekt. To je jeden z pracovně-tvůrčích triků, které režisér musí umět používat při práci s hercem i s celým filmem.

Obě nahrávky ocházejí z komerční audio MC kazety a upozorňuji, že nejsou určeny k dalšímu užití!

Tady vidíte, co taková příprava filmu dá práce. S jediným cílem aby se všichni správní sešli v potřebý čas na určením místě s cílem natočit ten správný kousek scénáře. Šel jsem do toho pochopitelně naplno, protože se vlastně jednalo o můj první celovečerní film, ještě k tomu v místech, kde jsem před tím 10 let pracoval jako asistent režie a pomocný režisér s cílem stát se samostaným režisérem, než jsme zde všichni dostali v r. 1991 od Státního filmu výpověď. 

Řeknu vám, bylo proto příjemné se vrátit do ateliérů na Barrandově a rovnou jako režisér. Konečně se začal naplno uskutečňovat můj sen. Jako v pohádce.

Pak však ale začaly přicházet špatné zprávy a můj sen začal mizet v nenávratnu.

Do optimistických nálad ministra financí Václava Klauze zafoukal první vítr reálného kapitalismu a českého tunelářství. Zkrachovala první banka v ČSR - AB banka, v Mladé Boleslavi. A producent celého filmu, Jindřich Staněk, tam měl veškerý svůj kapitál!

A nám zrovna končily přípravy a měli jsme začít natáčet - ovšem to záviselo na dalším přílivu kapitálu od producenta... který o všechny peníze přišel. Producentská společnost zašťitující film se spolu s výkoným produkčním snažila hledat náhradní řešení na financování. Prozradím vám, že se uvažovalo i o částečné překlenovací půjčce přímo od Karla Gotta... čili ne celou částku filmu, abyste neměli velké oči. Celkový rozpočet na výrobu filmu představoval v r. 1993 kolem 15 milionů, dnes by to byl zcela jistě trojnásobek. I byť jen půjčka části peněz z tehdejšího rozpočtu představovala nemalou sumu. Ovšem veškerá jednání probíhala mimo mne a vše spělo k jedinému závěru: peníze může i de iure poskytnout pouze producent, který ovšem neměl dostatečné záruky a i když u pohádek je tradičně dlouhodobá návratnost zaručena, tak taky bylo potřeba si rychle půjčit a rychle vrátit, aby úroky nezatěžovaly splátku.

Producent se ovšem k vyjádření neměl. A podle právní smlouvy jedině on měl právo natáčení zastavit. Tak jak se tedy přiblížil oficiální termín natáčení a muselo se začít, producentská skupina mne požádala, abych tedy zahájil natáčení scénami, které by stály co nejméně. Nebudeme si nic nalhávat, v podstatě se mělo jednat o fiktivní natáčení - dokud to producent sám nepoloží. Samozřejmě mi to takhle nepodali, i když to bylo jasné. Samotná producentská skupina zastavit natáčení nesměla. To by byl právní problém.

"Tak zahajme 1. den trikem a pak filmování s kocourem," pronesl jsem briskně.

"S kocourem!" zaradovali se producenti jak malé děti - dodnes si to pamatuji.

"A herci? Jakmile začnou natáčet, musí se jim vyplaitit část smlouvy."

"Hm, tak použijeme na to komparsistu. Oblékneme jej do kostýmu - stejně budou vidět v dané scéně jenom nohy. Tak to bylo plánováno i ve scénáři."

A tak jsme první den natáčeli scénu, kdy Marušce v rukou rozkvete uvadlá růže. Šlo o tzv. časosběrné snímání - navíc pozpátku: růži jsme nenechali rozkvést, ale naopak čerstvou růži jsme nechali rychle uvadnout. Promítnutím pozpátku růže pochopitelně naopak obrazově rozkvétala.

Druhé natáčení tedy bylo s kocourem. Hlavní zloduch v dramatickém vyvrcholení prchá v kleci s kocourem báby věštkyně, zatímco po nohou se mu vrhají plazící se šlahouny divokých růží, aby jej obtočily a zastavily. V jednom okamžiku se klec šťastně otevře a kocour uteče.

Pakliže vám neprozrazuji děj, byť jen zápletku nebo i celé scény, má to své opodstatnění. Práva na scénář stále pravděpodobně patří onomu producentovi, to jednak; jednak řada nápadů celého příběhu je originálních, nikde dosud nepoužitých.

Natáčení druhého dne se rozjelo. Ale už v polovině dostal produkční, který byl s námi na zámku v Libochovicích, že producent film "položil". Tak rychle nebyli sbaleni ani lidi, když utíkali před husity, Napoleonem a povodněmi. Během 5 minut bylo celé nádvoří vyklizeno od kamery, osvětlovací techniky a prosto jakýchkoli lidí od stábu.

Jak jsem se dostal ten den domů já, pochopitelně netuším. Měl jsem v hlavě prázdno, nic jsem nevnímal.... Natočené záběry jsem nikdy neviděl, ani nevím, zda se někdo obtěžoval vůbec je dát do laboratoří vyvolat - znamenalo by to další náklady. Vlastní producentské centrum následně zaniklo odjezdem jeho šéfa Steve Lichtaga zpět do Ameriky, za žraloky. Veškeré stopy po natočeném filmu jsou k nedohledání.

Po bezprostředním zastavení výroby filmu nastalo těšitelské čekání. Čekání, zda se přeci jen platící producent nějak nevzpamatuje - utratil v tu chvíli v přípravách projektu 5 milionů a bylo by žádoucí, aby nepřišly nazmar. Bohužel, namísto toho se na něho začaly hrnout další problémy ... jako lavina. (O pár let později se dokonce objevil v diskusním pořadu TV Nova jako příklad člověka, který přes pády je schopen stále začínat, což mne potěšilo, ale dál už o jeho osudech nic nevím.)

Jistou "klikou" bylo i to, že jsme film vlastně nenatočili, protože syna Heleny - Jiřího Růžičku - postihl infarkt, který byl začátkem jeho tříletého umírání v nepřetržité hospitalizaci. Zpětně jsem si propočítal, že by se to bylo přihodilo zhruba v polovině natáčení, kdy s ním by byly již klíčové scény roztočeny, včetně animace. Přeobsazení by bývalo přicházelo v úvahu jen za cenu velkého navýšení nákladů. Ani dubler by byl totiž nebyl možný, protože i tady chybělo pár zásadních dialogových scén. Celá struktura natáčení byla totiž dána poměrně komplikovanými místy natáčení. Natáčet se mělo nejen na zámku v Libochovicíh, ale i jiném zámku a v rozáriu na Petříně, v přírodně i ve skanzenu. Tam všude by byl Jiří Růžička musel být. Zřejmě i to by tedy znamenalo definitivní konec natáčení. Takže vlastně takto Osud ochránil producenta.

Jak Osud ochránil mne?

Já jsem měl kliku v tom, že jsem měl alespoň vyplacený honorář za napsání scénáře, takže jsem zkrátka nepřišel a stačilo mi to na krátkou dovolenou na spravení nervů - na řeckém ostrově Korfu-Kerkyra. (Ten jsem si doslova zamiloval a určitě mu někdy věnuji celý blog.) Byl to báječný odpočinek, který mne postavil zase na nohy a já se mohl pustit do plánování dalčích tvůrčích projektů.

Samozřejmě jsme téměř okamžitě opět uvažovali o dalším filmu spolu s Helenou Růžičkovou. Helena v té době naplno fandila jendomu dětskému domovu na Slovensku a tak přišla s jedním scénářem, který se dotýkal osudu dvou dětí, kterým rodiče zahynou po autohavárii... autorem byl poměrně zdatný scénárista z Brna. Dokonce se uvažovalo přizvat k malé spolupráci Tinu Turner - nevím sice jak, ale  Helena když chtěla, dokázala nemožné... Ani příběh ani scénář svými kvalitami však nepřesvědčily žádného producenta.

Námět na akční politickou komedii o praktikách během voleb "Jak se stát premiérem", který jsme stvořili spolu s mým kamarádem spisovatelem, nenašel pro změnu odezvu u samotné Heleny. Ta se v té době zapletla s politikou: ve své naivitě, že v parlamentu bude prospěšná dětským domovům začala kandidovat za KSČM jako nezávislá. Voliči však zcela střízlivě dali přednost jinému kandidátovi a Helena pak měla co dělat, aby tento svůj "přešlap" překonala a neškodil jí v další práci.

Jak to dopadlo, bohužel víme. Helena onemocněla rakovinou, kterou měla již v pokročilém stádiu, více než tři roky s ní bojovala a přestožejí to nikdo neřekl, v jejím případě to byl boj, který vyhrát nemohla. Nemoc už jí zabránila hrát i v prvním dílu Kameňáku, dokonce jsme měli hrát pár scén spolu. V té době už ale Helena procházela chemoterapií. Po prvním přechodném "uzdravení" následovala série knih o boji s rakovinou, kterou vydala, a nakonec její poslední filmovou rolí byla zelinářka v Kameňáku 3. Čtvrt roku na to podlehla své nemoci. Byla osobností, na kterou se nedá zapomenout.

O to víc mne naštval výlev sedmé velmoci vůči Heleně Růžičkové při pro ni již posmrtné premiéře Kameňáku 3 - v podobě filmového kritika Tomáše Baldýnského. To, že se přitom pan Baldýnský navezl i do mne, přecházím bez povšimnutí - koneckonců, nejsem žádná mediální hvězda. Asi jsem mu musel ležet hodně v zaludku, neboť jsem v Kameňáku 2 stvárnil právě jeho, v řadě filmových kritiků, ze kterých si Zdeněk Troška udělal v tomto dílu legraci. Tak si to pan Baldýnský při příležitosti třetího dílu snažil vyřídit se všemi z jedné vody na čisto. Smrt Heleny Růžičkové pak zneužil opravdu nechutně.

Cituji z reakcí producenta Pomejeho a režiséra Trošky na Baldýnského rádoby posměšný článek zneužívající smrt Heleny Růžičkové:

>>>Baldýnský, jehož jméno v novém Troškově filmu figuruje, na jedné z fotomontáží sloučil snímky plačícího režiséra a Václava Glazara na pohřbu Heleny Růžičkové s archivní fotkou Lenina v rakvi. Na další je vmontován obličej Trošky do fotografie zatýkání Saddáma Husajna včetně nápisu: "It"s Troška. We got him".
"Je určitá hranice lidské slušnosti, která by neměla být překročena," vysvětlil Pomeje. "Jestli někdo vezme lidskou bolest a udělá tohle, je to hyenismus a nemá to s kritikou nic společného," přidal se Troška. <<<

Zdůrazňuji, že Novinky, kde původní článek vyšel, měly aspoň tolik slušnosti, že inkriminované fotografie jsou vesměs z archivu odstraněny a spolupráce pana Baldýnského s tímto mediálním serverem skončila.

Vrátím se ale tak trochu k mé režijní spolupráci s Helenou Růžičkovou. Následovaly ještě jeden nebo dva pokusy o nějaký film. Helena jej zoufale potřebovala a potřebovala úspěšný film. Vznášel se totiž nad ní jako Damoklův meč film "Trhala fialky dynamitem" - po filmařsku řečeno "průser". Proto tolik hledání a snahy. Zda by se touto záchranou stal film "Jako v pohádce", odmítám hodnotit. Film neexistuje dokud se nepromítá v kinech. Do té doby nemůžete o filmu říci, zda je úspěšný či nikoli, ať umělecky či divácky nebo dokonce obojím.

I já jsem chtěl dále režírovat a natáčet filmy. A protože film byl vždy o známostech, vsadil jsem na Helenu. Chtěl jsem dělat komedie a ona byla nejen skvělá komediální herečka, ale uměla i sehnat na film peníze. A to bylo a je v dnešní době téměř to první, co bylo potřeba. Pak samozřejmě mít kvalitní scénář... atd. atd., ale bez peněz se filmovat zkrátka nedá.

Tím spíš jsem chtěl filmovat, že nám to s Helenou nevycházelo. Dokonce jsem se jí asi rok před smrtí svěřil, že už mne to co se děje tak štve, že na filmování kašlu, ale samozřejmě jsem to nemyslel vážně. Točit jsem chtěl. O to víc, že jsem měl za sebou prokazatelně úspěšný výsledek v České televizi.

V r. 1994 jsem tam coby režisér natočil inscenaci podle divadelní hry Miroslava Horníčka "Tři Alberti a slečna Matylda." A o tom bude povídání zase příště.

JAKO V POHÁDCE

Producent: Jindřich Staněk
Režie: Martin Faltýn
Kamera: Martin Duba

Hrají: Helena Růžičková, Hana Brejchová, Jiří Sovák, Matěj Hádek
Jiří Růžička, Jaroslav Moučka, Lubomír Lipský, Zdeněk Loveček a j.

Závěr: nerealizováno.