Jak jsem byl asistentem režie III.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dneska už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část třetí - o tricích.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujících 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů.

O zážitky při filmování nebývá nouze. A protože mé předchozé dva blogy na toto téma vzbudily mimořádný ohlas, nabízím vám další pokračování. 
Filmové historky vznikají na příklad třeba i v zájmu hájit čest své profese, jsem vám popsal v části první. V části druhé jsem vám připomněl, že i filmaři jsou jen lidi a někteří (zdaleka ne všichni!) se podívají rádi na dno skleničky víc než je zdrávo... a dnes to bude o více o samotném filmování.

Všechny ty filmové historky, o které se lidé mimo film tak rádi zajímají, vznikají jednak díky tomu, že u filmu vždy byly silné osobnosti a také díky tomu, že film je poměrně velký štáb v základu více jak 40 lidí, které je třeba denně organizovat, směřovat, usměrňovat s jediným cílem - natočit aspoň 3-5 minut čistého času 90-100 minutového filmu.

To v praxi znamená, že se všichni určení musejí v daný den a hodinu sejít na tom správném místě; všichni a všechno musí být připraveno. Jakýkoli výpadek znamená malér a přinejmenším ohrožení natáčení. Už měsíc předem, před samotným natáčením, musí být jasno, který den se co bude natáčet. Tady hrají roli jednak závazky herců, kdo kdy může a jednak případně volnost lokalit, kde se bude natáčet. K tomu všemu slouží tak zvaná produkční plachta, vznikajcí v přípravném období filmu - zhruba dvou měsíčním. Dále se zpracovává technický scénář - což je režisérova vize, kde se která scéna bude natáčet a kdo tam bude (kéž by to mu tak bylo vždycky!). Základ už pochopitelně předepsal scénárista, ale teprve režisér ve spolupráci s kameramanem, architektem a dalšími upřesňují v technickém scénáři svou vizi. Pomocný režisér pak technický scénář "rozpitvává" podle jednotlivých scén - kdo a co v ní bude, jako herci, kompars, rekvizity, ale i včetně specialit jako jsou policejní asistence, kaskadéři, koně, triky, třeba i vrtulník apod.

Dneska je v módě dělat i tzv. obrázkový scénář (storyboard) - kdy se každý záběr předem namaluje a toho se pak tvůrci drží. Tomuhle jsem já osobně nikdy nepřišel na chuť a tvrdím, že to do značné míry oklešťuje režijní a kameramansko-výtvarnou kreativitu a fantazii. Vede k jisté mechaničnosti a schematičnosti. Svůj význam to má u trikových nebo organizačně složitých záběrů např. bitevních či akčních scén. Ale tam kde jde o přirozené vyprávění příběhu je toto sešněrování zhola zbytečné. Je to bohužel nešvar, zavedený reklamními agenturami pro ničehož nic nechápajícího klienta. Navíc tyto obrázkové scénáře vytvářejí lidi, kteří z filmovu profesi zpravidla nemají nic společního. Výsledkem je pak fastfoodový hamburger, ve kterém je sice všechno co má být, ale výsledek je bez chuti a bez šťávy.

Při skutečném tvůrčím filmování existuje prostor pro možnost změnu velikosti záběru, úhlu, posun ve scéně a trochu i herecká improvizace. V řadě případů tak například kdysi herci zachraňovali slabší scénáře. Je úkolem režiséra to umět vše sladit a sjednotit. Od toho musí umět ovládat svoje řemeslo a ne jen mechanicky převádět do filmové podoby obrázkový scénář, který mu předkreslil někdo jiný. Talent je v tomto případě málo a podle toho také řada současných českých filmů vypadá a dopadá.

Samozřejmě, že složitější scény je nutno naplánovat. Rozhodne-li se režisér s kameramanem, že daná scéna bude snímána z filmového jeřábu na kolejích, je nutno do naplánovat dopředu. Tyto věci produkce nikdy sebou nevozí a musí se vždy dopředu objednat.

Stejně tak je nutno naplánovat dopředu i některé speciality - jako třeba jídlo na královskou hostinu nebo... nebo třeba vycvičit kočky pro filmovou pohádku.

Režisér Antonín Kachlík byl pověřen natočením pohádky podle kompilace pohádek Josefa Lady "O zatoulané princezně." Už jsem se o této pohádce jednou zmiňoval v souvislosti s přezdívkami, které mne v životě potkaly. Tato pohádka o princezně, která utekla k cirkusu, měla řadu rizikových specifik a sešlo se na ní snad vše co nejhorší může filmaře potkat - tedy v prvé řadě děti a zvířata; dále vojenské scény, scény davové a pak v hojné míře triky a pochopitelně i cirkusoví lidé a zvířata. Pohádka tedy mimořádně náročná.

Scénář přesně podle pohádky předepisoval však jedno specifikum všech specifik - cvičené kočky! Jako jedno z vrcholných cirkusových čísel děje. Za prvé, vodník vypouštěl kočky z kufru, zapřažené ve vozíku a za druhé, předváděl kočku, který seděla na sedačce a vznášela se ke stropu a "zpívala."

Ten kočičí "zpěv" byl na celé záležitosti to nejjednodušší. Prostě se vyrobila potřebná skladba a ta se ve střižně nasadila na záběry. Jak ale tyto scény natočit?

1. Copak vám kočka vydrží sedět na sedátku a vznášet se vzhůru? Co udělá? Seskočí pochopitelně dolů.

2. Je vůbec myslitelné, aby kočky byly zavřené v kufru a pak po otevření víka z něho vyjely a ještě k tomu zapřažené do vozíku?

3. A lze vůbec vycvičit kočky?!

Začnu odpovědí na poslední otázku. Do jisté míry některé kočky skutečně lze vycvičit. To pro nás mělo zařídit moskevské Durovovo divadlo zvířat. Vůdčí osobností byla v té době Natalie Jurjevna Durova, dcera zakladatele divadla. Byla to dáma mimořádné konstrukce i osobnosti - u nás se by s ní mohla měřit jedině Helena Růžičková. "Madam Durova" tehdy přijala nabídku a rozhodla se pro nás vycvičit speciální sibiřské kočky, které sice ještě byly kočkami, ale zároveň měly v sobě už jistou zvířecí dravost šelem, díky které je lze do jisté míry zkrotit-vycvičit, tedy drezírovat, chcete-li. 

Trénovala je, jak jinak, na jídlo - tedy spíše hlad. Ale nemyslete si, že to bylo nějaké nekonečné trápení. O své miláčky se madam Durova i její drezéři starali velmi pečlivě. Dodnes si pamatuji, jak si mi rekvizitář stěžoval, kolik že ty kočky stojí peněz náš film na žrádle: "Považ si, ony vůbec nepijí mléko! Ani plnotučné. My jim musíme kupovat smetanu!" Vzpomněl jsem si v tu chvíli na svá studentská léta v Moskvě, jak nám chutnaly tamější průmyslovou výrobou nezkažené mléčné výrobky a útrpně jsem se pousmál, když jsem si představil jak se snaží těmto kočkám vnutit české pasteurizované mléko z igelitu. (A to jsem ještě zdaleka netušil, že o nějakých 20 let později budu sám majitelem čeného kocoura a potýkat se s podobnými problémy.)

Drezérství měli lidé kolem madam Durové opravdu v malíčku. Naprosto profesionálně vyřešili dokonalým tréninkem naše úkoly - kočka perfektně seděla na sedátku a nechala se táhnout vzhůru. A jiné tři kočky skutečně uměly být zapřaženy v trojce ve vozíku a táhnout jej, respektive utíkat v trojspřeží.

Co ale s tím vyjížděním z kufru?

Tady nastoupili filmoví trikaři. Měl jsem tu možnost se díky tomuto filmu seznámit s vynikajícím trikařem a animátorem Borisem Masníkem, pokračovatelem školy českého filmového triku Novotného-Mulínka. Pro náš film Boris Masník vymyslel, že kočky budou kufrem pouze projíždět a dno se pak kufru dodá trikem. Jak se to dělalo, vám neprozradím, přestože jsem byl přítomen natáčení těchto scén osobně. Ani kouzelníci nemají rádi, když se jejich triky prozrazují... navíc, při dnešních digitálních technologiích, je v Zatoulané princezně použitá technologie již zastaralá.

Kočky tedy kufrem projížděly a vy, kdo jste film viděli, víte, že výsledek se podařil opravu perfektně. I toto číslo, stejně tak jako zapřažení do vozíku, však  bylo nutno nacvičit - z Česka dodanými rekvizitami: kufrem a vozíkem. A přepravou jsem byl pověřen já. To už jsem byl potvrzený ve vyšší funkci, jako pomocný režisér a druhý režisér.

K nelíčenému zármutku produkce mi bylo nutno zakoupit letenku první třídy, protože věc spěchala a ekonomická třída byla v té době zrovna beznadějně vyprodána pár týdnů dopředu, ale hlavně: mohl jsem si vzít obě rekvizity do kabiny letadla - produkce nechtěla riskovat, že se při nakládání rekvizity jinak poškodí. Mně to naopak vyhovovalo - celá léta jsem cestoval ekonomickou třídou jako študák a konečně si to užiju. Užíval jsem si to jak se patří, čímž jsem doslova šokoval letušku. Jen jsem totiž usedl do křesla, hned mi nabídla, co si dám k pití. Očekávala, vodku, sampaňské... a já si vyžádal (protože jsem ho viděl na servírovacím vozíku) - broskvový džus! To byla a je u nás dosud neznámá lahůdka - zkuste si někdy udělat z oloupaných broskví v mixéru koktejl, jen s přírodní šťávou (i z kompotu) a před pitím jej dejte dobře vychladit. Do Ruska se tuším tenhle džus dovážel z Bulharska, v nevzhledných hnědých lahvích od piva. Tím jsem se ovšem nenechal nikdy odradit a když už mi během dvouhodinového letu letuška načínala třetí lahev, asi začínala zvažovat, nemá-ĺi volat, aby přistavili k letadlu psychiatrickou ambulanci.

Pravé show začalo ovšem až na moskevském mezinárodním letišti Šeremetěvo 2, když jsem obě rekvizity proclíval. Už v Praze jsem s tím vzbudil pozornost, ale tady doslova senzaci.

Prošel jsem pasovou kontrolou a došlo na celní. Celníci tady byli mladí vojáci základní služby - nikoli profesionálové, jako dnes. Nebylo to potřeba. Na vše stačily rampy s rentgenem, bylo jich asi deset, a každá rampa byl prostě pojizdný pás, kterým v případě nutnosti projelo vaše zavazadlo. V mém případě to rozhodně nebylo nutné. Postavil jsem na kontrolní stůl pestrobarevně pomalovaný dětský vozejček (však víte, jak Josef Lada kreslil) a hlavně velký lodní luxusní kožený kufr, který - a to jsem vám dosud zatajil -  neměl dno! Jak by ne! K čemu taky? Kočky měly kufrem pouze projíždět!

Celník zareagoval doslova ohromeně. Nejprve vyvalil oči, pak dvakrát bouchnul razítkem do papírů a mávnul rukou ať jdu. Ihned jsem si to namířil k řidiči, který na mne čekal s cedulí s mým jménem, když tu se za mnou ozval na celé kolo onen celník: "Málčiki, pasmatrítě! - Kluci, koukejte!" V tu chvíli jsem se koukal i já - otočil jsem se za sebe a viděl jsem přepážky deseti celníků, jak se naopak oni dívají všichni na mne a řežou se smíchy. Jak by ne! Blázna s pomalovaným vozíkem a s lodním kufrem beze dna ještě neviděli...

...od té doby, když vykládám tuto historku, dodávám vtipně výmysl, s humorem sobě vlastním: "Kdyby věděli, že rám toho kufru je celý ze zlata, tak by se asi tak nesmáli."

Co k tomu dodat? Byl jsem osobně přijat madam Durovou, byl to nezapomenutelný zážitek na celý život - jednak pro její neuvěřitelně silnou ohromující osobnost. Jednak pro její maximální lidskou otevřenost - s jakou se mi hned po pár minutách svěřila, že nemá článek na jednom prstu, protože jí ho ukousl leopard při drezůře (skutečně gestikulovala tak, že si toho člověk nevšiml) a na závěr našeho krátkého setkání mne familierně počastovala poměrně vtipnou, nicméně přisprostlou anekdotou...  (kterou už si bohužel nepamatuji).

Pohádku jsme natočili, dodnes ji občas promítají televize. Pro mne to byla předposlední práce na Barrandově a směřoval jsem k debutu celovečerním hraným filmem. Psal se rok 1988.

Foto: internet.

/No a pokračování zase příště./

DOSLOV: Celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického fimu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzlovým filmem jsem si ale řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. O pár let později jsem vědomě pověsil na hřebíček práci v profesi pomocného režiséra a tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)