Jak jsem byl asistentem režie VI.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dneska už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část šestá - o komparsu.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujících 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů.

O zážitky při filmování nebývá nouze. Filmové historky vznikají na příklad třeba i v zájmu hájit čest své profese, jsem vám popsal v části první. V části druhé jsem vám připomněl, že i filmaři jsou jen lidi a někteří se podívají rádi na dno skleničky... Třetí část byla o samotném filmování a čtvrtá část byla o malérech při natáčení.  V páté části jsem vzpomínal na lidi, co dělají film. Mé dnešní vzpomínání bych rád věnoval těm nejmenším rolím před kamerou a sice komparsistům. 

"Není malých rolí," prohlašoval údajně zakladatel herecké metody prožívání K. S. Stanislavskij. Jeden herec k tomu okamžitě dodal: "Jsou jen malé honoráře."

Ty malé role i honoráře jsou určeny často tzv. epizodním hercům, na které se ovšem divák leckdy těší a těšíval stejně jako na svoje hvězdy. Václav Trégl patřil ke sběratelům malých rolí a vsadím se, že jej spatříte ve většině komedií 30. - 40. let a dlouho ještě hrával své malé role ano i v 70. letech v takovém filmu jako Marečku, podejte mi pero nebo Zítra to roztočíme drahoušku. Z těch novodobějších herců malých rolí bych mohl jmenovat třeba Václava Štekla, Vladimíra Hrubého, Marii Mottlovou, Jiřího Líra, Lubomíra Kostelku, Ljubu Skořepovou, Karla Augustu, Jana Skopečka, Věru Tichánkovou ... je zajímavé, že řada těchto herců dostávala ve filmu jen menší role, zatímco třeba na divadle hráli a hrají i velké. A velmi dobře. (Jistou výjimku z tohoto pravidla představují slavní a velcí herci v epizodních rolích, označovaných tež jako "cameo", ale to samozřejmě nemám na mysli. i ten honorář tady totiž bývá nesrovnatelně větší, pokud taková hvězda z legrace nehraje rovnou zadarmo, resp. za 1 korunu či dolar, což je jen nutná úlitba daňovému úřadu, který si také chce přijít na "své".)

Je-li nějaká role i honorář ještě menší než herecká - je to účast v komparsu.

Jak už jsem psal, filmový svět se vytváří od nuly, stejně jako stvoření světa. A vše, co se v hraném filmu objeví před kamerou (pokud nejde o polodokumentární styl), je nějakým způsobem zajišťováno, organizováno, ano i smluvně podchyceno. Herci smlouvou, kompars soupiskou na výplatní listně.

Úkolem komparsu je dodat scénám "život". Asi byste se hodně divili, kdyby třeba hrdina šel třeba po ulici a nikde nebylo ani živáčka, neprojelo jediné auto; totéž v prázdné restauraci, diskotéce nebo v prodejně... Tady nastupuje početný anonymní dav komparsistů, kteří

• musejí být oblečeni dle období natáčení filmu - tedy vhodně okostýmováni, namaskováni atd. atd.
• pokud jsou "ve svém" vědí, že se musejí vyhnout určitým atributům jako reklamní nápisy nebo křiklavé barvy a "rastrující" vzorky na oblečení, extravagantní líčení či "solárkové" opálení
• zásadně se nesmějí podívat do kamery
• smějí jíst a pít pouze na pokyn, a nikdy ne po natočení záběru jakmile se řekne "Stop!" 
• musejí odpovídajícím způsobem reagovat na přání režiséra (a scénáře) - mávat, jásat, protestovat, prostě cokoli, co vyžaduje "akce"
• musejí odpovídajícím způsobem nereagovat - např. na pokyn přejít sem a tam, ano i tam a sem a dělat, že tam jakoby nejsou - prostě žít si sami pro sebe.

Mistrem v práci s komparsem byl režisér Otakar Vávra, který zejména těm v popředí rozdával lístečky s jednoduchými úkoly. Protože např. lépe se přechází ulice, když komparsista ví, že "jde nakoupit", "spěchá na poštu", "jde na milostnou schuzku", ... než když má jen prostě anonymně přejít.

O něco větší zábavu má kompars v historických, válečných, pohádkových filmech... tady se především všichni snaží urvat lepší kostým, tím pádem lepší pozici (a často i příplatek) na natáčecím place. Zpravidla pak komparsisté dostávají paruky, zajímavé rekvizity jako makety zbraní nebo vějíře, kabelky, tašky, kufry, kola, děti, zvířata... a jiné rekvizity. Po skončení pochopitelně musejí zapůjčené odevzdat. Vítané jsou také scény na hostinách. Tedy pokud se přitom jí a pije.
Nejvíce si v tomto směru se mnou - pomocným režisérem, asi užila romská komunita na Kladně při natáčení cikánské svatební hostiny v detektivce Dušana Kleina "Radikální řez." Točilo se tři dny a bylo to k neudržení. Jak jídlo a pití, tak samotný kompars. Ne nadarmo mi pak produkční "přišil" částečné zásluhy na překročení rozpočtu filmu - ale to by se asi "povedlo" v té situaci každému - protože jinak by tam musel být až desetinásobek hlídačů komparsu a rozpočet by se tím pádem překročil stejně. Na druhou stranu, není větší zážitek než když se Romové rozparádí v tom nejlepším slova smyslu.

  V Radikálním řezu třeba komparsistka svolila, abychom ji natočili, jak kojí. (Foto © V. Souček)

O poznání hůře na tom byl kompars v již nejednou zmiňované pohádce O zatoulané princezně. Také tady to byla hostina. Královská. Dle scénáře i doslova. Stoly se prohýbaly. Husy, kachny, kuřata, jitrnice a jelita, tlačenky, vepřová hlava, ryby, dorty, ovoce... oči se smály na ty dobroty. Ovšem k ochutnání toho bylo jen opravdu málo: z ledničky přinesený nějaký ten plátek tlačenky či půlka jitrnice. 
Možná to bylo na jednu stranu dobře. Byl horký červenec, ve filmovém atelieru se při zapnutých osvětlovacích lampách teplota blížila 40.C. Také tady jsme natáčeli 3 dny. Už druhý den rybí očička na načančaných platech s jídlem dostávala matně leský výraz a také hlavy celých sluk se začínaly povážlivě klonit na stranu. Třetí den už museli rekvizitáři většinu dortů vystužit špejlemi, pokud jsme chtěli, aby třípatrové dorty jakž takž udržely svůj tvar. Nejhůře na to ovšem byly jitrnice a jelita... ty se sice nikam nenakláněly a nehroutily, zato začaly vydávat neopakovatelný zápach. Jíst se to pochopitelně nedalo a herci dostávali pouze čerstvé jídlo na talířích. Ten třetí den jsme dotočili jen se sebezapřením.

Mohu vám říci, že když jsem ještě v listopadu téhož roku v rámci role ve filmu Pražská pětka dostal na talíř jitrnici, zrakové buňky mi promítaly do mozku onen "neopakovatelný zápach" a musel jsem žaludek dlouhým a hlubokým očicháváním a nasáváním vzduchu přesvědčit, že daná jitrnice je opravdu čerstvá, než se žaludek uklidnil a já se mohl zakousnout.

  Foto z filmu "Pražská pětka" - povídka "Na brigádě". Právě v téhle ve scéne hospodské rvačky jsem se zakusoval do zmiňované jitrnice. Na zkoušce ovšem jím pouze brambory. (č/b Foto © M. Novotny)

I v komparsu lze potkat známé tváře a zejména před nimi všichni asistenti režie a pomocní režiséři prchali a prchají jak čert před svěcenou vodou. Tito snaživci se zoufale probojovávají do prvních řad, byť jsou často vykazováni záměrně dozadu. Jejich obličej je totiž již příliš "okoukaný".
Vzpomínám si na jistou neodbytnou dámu, která se neustále hnala do popředí svým popředím. "Já ji snad zabiju! Ta tady bude strašit věčně. V každém filmu!" říkal jsem si pak při jednom natáčení, na které mi ji (jediná, monopolní) komparsní agentura v Myslíkové ulici nasadila i přes moji vyslovenou žádost dotyčnou dámu neposílat. A přiznám se vám, že mi "dodalo" když jsem posléze v uvolňující se době koncem 80. let mohl shlédnout Světáky z r. 1969 a jedna z mých reakcí byla: "Panebože ta ženská je tam v komparsu taky!"

Soukromě jsem pak v souladu s tehdejšími tituly oné doby, pejorativně nazýval některé komparsisty: "Zasloužilý umělec filmového komparsního rejstříku."

Udržet kompars na uzdě dá fušku. Zejména při davovějších scéních si hlasivky přijdou na své. Pomocný režisér blahé paměti Mirek Zelenka mi dokonce prozradil jeden trik, který použil v opravdu náročné davové schůzové scéně, jak si zajistil klid. Domluvil se hned na začátku s jedním komparsistou. A když si sedící komparsisté začali obligátně povídat, Mirek Zelenka prohlásil: "A kdo odteďka bez svolení promluví, jde okamžite domů. A pochopitelně bez honoráře." Onen domluvený komparstista pak něco jako žblepntul a Mirek okamžitě vyletěl: "A ven!" "Potrefený" komparsista zahrál zklamaného a šel. Za dveřmi tajně dostal pochopitelně plný honorář a šel po hodině natáčení domů, zatímco všichni ostatní, říkal mi později ironicky Mirek Zelenka, si museli stejné peníze odpracovat celodenním natáčením. Co bylo ale hlavní: po celý zbytek natáčení dal kompars pokoj a byl klid.

Inu, na komparsu se občas sejde všelijaká parta. Jak vidí filmování v komparsu zcela nezaujatý člověk, mi poslal můj kamarád Aleš, kterého jsem párkrát vzal na komparsy. Dovolte mi ho ocitovat.

"Jinak jsem si zavzpomínal na některé scénky z tvých natáčení, kterých jsem byl přítomen. Třeba tehdy u Podfuku v té jinonické hospodě, kdy já pod antabusem pil za Havelkou pivo a tys měl strach, abych nezrudl, neb tehdejší materiál Orwo by to ještě více zvýraznil. Navíc komparz tehdy přijel v kvádrech, neb potom měli v televizi natáčení Křesla pro hosta, proto jste tehdy vyslali na Barrandov auto, aby přivezlo montérky a aspoň ti nejblíž Havelkovi se do nich převlékali, jinak by čtyřka vypadala jako intelektuální podnik první kategorie. Ten hospodský roznášel ve scéně piva a komparsistům, kteří nebyli tak rychlí a nevypili je na ex, je odebíral, nalil do lavoru a pak znovu roznášel plná... A voni to vypili i tak!!!" 

Alešovi jsem ale také jednou doslova zachránil jeho dva syny před účinkováním v komparsu a spolu s tím spojenými potencionálními maléry. To bylo tak. Na začátku 90. let začaly do filmové výroby pronikat všelijaké osoby a my "staří barrandováci" jsme drželi při sobě a bez ostychu jsme se informovali o tom, kde jaká nově vzniklá parta kolem filmu je. Byla to svým způsobem i nutnost, neboť nebylo zas až tak vzácnou situací, že se film natočil, ale honoráře nikdo moc neviděl, zejména, jakmile natáčení skončilo. Bojovali jsme ale i proti jiným praktikám, jako třeba nefér informování o pravém účelu natáčení.
Ozvala se mi kamarádka, pomocná režisérka. "Tak jsem z toho filmu odešla." Byla pěkně naštvaná a začala mi líčit co se děje v produkci i během natáčení... a zakončila v nepoměrně lepší náladě, protože se vypovídala a měla toho na srdci opravdu hodně.
...a jak je svět malý, o pár týdnů později se mi ozval výše zmíněný kamarád Aleš. Chlubil se, že jej volala ona produkce, že by chtěli jeho dva dospívající syny do komparsu, že si kluci přivydělají pár stovek. Zastřihal jsem ušima. "A ty je pustíš? - "No a proč ne?" Nevěřil jsem svým uším, protože téma toho filmu bylo poněkud drsné. Okamžitě jsem pojal podezření, že tady není ze strany produkce něco v pořádku. "Hele a co ti řekli o tom natáčení?" - "No, že jde jen o to, že by kluci jako podvečer postávali před barem, jako že je jim líto, že se nemohou dostat dovnitř." - "NO TAK NA TO ZAPOMEŇTE!" vyjel jsem nechtěně do telefonu. "Víš vůbec o co jde? Řekli ti o jaký jde film?" - "Ne. Řekli jen jméno režiséra, že to je prý slavný Grodecki. A co?" - "To jsou hajzlové podrazácký," neudržel jsem se. "Shodou okolností mi volala kamarádka, pomocná režisérka, která tam dělala, takže o tom filmu vím docela dost. Víš o jaký film vůbec jde? To je film s   h o m o s e x u á l n í   tématikou. A ten bar, kde se má točit, je vyhlášený skutečný gay podnik. A to jako že by tam byť jen ve filmu tví nedospělí kluci takhle postávali? Dovedeš si představit, jakou by mohli dostat nálepku? Že jsou homosexuální mladiství prostituti! Ať se točí takovéhle filmy, nic proti, ale když už lákají do komparsu, tak ať to říkají na rovinu o co tam jde!"

Zkrátka a dobře, začátky 90. let byly doby poněkud "pistolnické" jak někde na divokém západě a nebo v nepřehledné džungli. A tak si nejen herci a ostatní tvůrci, ale i komparsisté museli dávat dobrý pozor, do jakého "projektu" se nechají nalákat. Ovšem to už jsem poněkud zaběhl do jiné doby a ne do let, kdy jsem byl ještě sám asistentem režie. A mým úkolem bylo organizovat komparsy...

Kompars komparsu komparsem, ale marná sláva - film dělají herci a herečky. Na ně se (až na výjimky) chodí. To jsem jako režisér třeba zdůrazňoval výkonnému produkčnímu (vedoucímu výroby) v přípravách bohužel nerealizované pohádky s Helenou Růžičkovou ("Jako v pohádce," 1992) - když mi tento produkční vytýkal, že Jiří Sovák je na roli krále moc drahý, ať si najdu někoho levnějšího. Pan produkční ještě v r. 1992 myslel ovšem po staru a hlavně, na sebe. Ignoroval fakt, že hvězdy přitahují diváky a diváci - to jsou získané peníze ze vstupného. Hlavní starostí pana produkčního bylo, že si hned na začátku příprav, po první záloze soukromého producenta na výrobu filmu, tak si hned koupil do produkce kopírovací stroj, tehdy v hodnotě asi 50 tisíc. Což dělalo daleko víc než honorář pana Jiřího Sováka za celý plánovaný film. Panu produkčnímu jsem tehdy nekompromisně vysvětlil jak je to s herci a divákem. Ne tak, že by to změnilo v potřebném slova smyslu nazírání pana produkčního na filmovou práci. Za zády se mi totiž pak doneslo, že mám jeho úctu ne proto, že chci kvalitní herce, ale proto že jsem prý neústupný... Inu, někdo je zkrátka nepoučitelný.

Přitom i třeba setkání s řadou herců mne poučilo o mnoha důležitých věcech pro práci režiséra, ale i mimo ni. Takže o hercích - v původně plánovaném posledním, ve skutečnosti však předposledním vzpomínání na filmování - příště.

DOSLOV: Celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického fimu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzlovým filmem jsem si ale řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. O pár let později jsem vědomě pověsil na hřebíček práci v profesi pomocného režiséra a tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)